Beňous

8. srpna 2018 v 15:26 | Rezzy






Tady výše je fotka Beníka od babičky a dědy. Včera zemřel, byl už hodně starý a hluchý. Tak ať se má v nebíčku dobře.

Jinak můj dědeček na tom taky teď není moc dobře :( Jak už jsem tady myslím psala... před pár roky měl rakovinu tlustého střeva, z toho se naštěstí dostal, ale nemůže normálně na velkou, nosí u sebe na břiše pytlík, to kterého to jde. Takhle fungoval docela dobře, zvyknul si na ten pytlík, babička mu s tím pomáhá.

Teď se ovšem přišlo na to, že má v mozku asi pět nádorů. Mamka mi to nechtěla říct, ale nakonec jsem to z ní dostala. Asi si myslela, že se z toho zhroutím... ale stejně bych se to později dozvěděla. A snad je pochopitelé, že chci vědět, co se dědečkovi děje. Když jsem se zeptala, jestli můžeme o víkendu za babičkou a za dědečkem a mamka mi řekla - "To se chceš jít dívat, jak dědeček umírá?" Nechápu, jak tohle mohla říct :( Samozřejmě, že ne. Jen bych prostě ještě byla ráda s ním, dokud to jde...

Jinak včera mamka ztratila mobil, hledali jsme ho všude možně, prozváněli... a někdo ho asi ukradnul, když mamka vystupovala z auta a mobil jí spadnul z klína na zem do trávy, nevšimla si.... Mamka brečela a mě to hrozně mrzelo, bylo mi jí líto :( Jak brečí někdo "dospělý" (já už jsem ovšem taky dospělá), tak bych nejradši brečela s ním. Nejradši bych brečela místo ní. Cítím z toho takovou úzkost... nevím, jak to popsat...

Dneska mamka zase vyřizuje nějaké věci... dědictví, plná moc a další věci, kterým nerozumím... teď si prateta upravuje podlahy a možná se budou dělat plastová okna atd. Až to bude všechno hotové, můžu se nastěhovat do bytu po prababičce, který je teď už nějakou dobu prázdný. Prarodiče a prateta (a předtím ještě i prababička) bydlí ve velkém rodinném domě, který má tři bytové jednotky. Těším se a zároveň bojím. Budu si moct dělat co chci, zařídím si to tam podle sebe. A budu si muset zvyknout, že nemůžu stát mamce pořád za zadkem. To bude asi těžké, jsem na rodičích (a hlavně na mamce) závislá. Takhle mě to donutí být samostatná. A kdyby něco, zajdu za pratetou nebo za babičkou na kafe a nebudu se cítit osamělá.

Jinak děkuji za reakce k minulému článku o hubnutí. Pokud můžete, budu ráda, když teď napíšete, jaké bylo vaše osamostatnění... vy, co už ho máte za sebou... Děkuji! :) Přeju hezký den.




 


Komentáře

1 JojO JojO | 8. srpna 2018 v 16:05 | Reagovat

Beníkovi je teď určitě v nebíčku líp .. a to s dědečkem mě mrzí, ale jednou přece jen dojde na každého .. taky bych s ním chtěla strávit poslední chvíle, dokud to jde. Posílám hodně sil, ať se přes to přeneseš s co možná nejmenší bolestí, ikdyž chápu,řekne se mi to viď ..

2 benjaminek benjaminek | Web | 10. srpna 2018 v 1:07 | Reagovat

Je to smutné, hodně zdrcující... znám to. Ale bohužel, takový je život a ano dojde na každého.
Jinak o hubnutí, jsem se ještě pořádně neosamostatnila. Jde o to opravdu vnímat ten pocit, když jíš a když nejíš. Každý máme ale své myšlení, takže ne u každého to musí být stejné, budu ti jen držet palce, protože tě naprosto chápu :)

3 Day Day | 11. srpna 2018 v 19:58 | Reagovat

Ahoj Terry, to s dědečkem mě moc mrzí. Chápu, jak se cítíš, letos jsem si tím stejným prošla s babičkou. :( Máš se stěhovat do stejného domu, kde bydlí tito prarodiče nebo jsou to prarodiče z druhé strany? A co na to tvé stěhování říká pan psychiatr?
Moc na tebe myslím a držím palce, mám radost, že píšeš častěji, snad to znamená, že se ti přecejen daří o něco lépe...

4 Rezzy Rezzy | Web | 11. srpna 2018 v 20:45 | Reagovat

[3]: Mockrát děkuji. Stěhovat bych se měla tam, odkud je nemocný dědeček. Řešila jsem to s psycholožkou a ještě to budu řešit, ale minule to vypadalo, že jí to přijde jako dobrý nápad. S psychiatrem si ještě promluvím... možná se zeptám i v nemocnici jak půjdu na elektrošoky... Nevím, jak to budu zvládat, ale za zkoušku nic nedám. Prateta (která tam bydlí taky) už to navrhovala dříve. Bráchové od mojí mamky jsou nespolehliví a... škoda mluvit... Je to trochu složitější... ale proto by tam chtěli mít mě. Ještě jednou děkuji a měj se krásně :)

5 Romi Romi | E-mail | Web | 12. srpna 2018 v 19:24 | Reagovat

to mě mrzí :(
v nebíčku se má určitě suprove :)

6 nika nika | Web | 13. srpna 2018 v 14:28 | Reagovat

Krásnej pejsek to byl, ale nikdo tady není věčně no :/ s dědečkem mě to mrzí, ale holt se takový věci dějou, teď jen, aby zase tolik netrpěl...

7 matka matka | 14. srpna 2018 v 15:02 | Reagovat

Hladila jsem naši Betty, když umírala a nakonec, aby se netrápila, dala jsem jí povel, aby už odešla. Nádherné bylo, že než jí přestalo tlouci srdce, vše se kolem ní jaksi rozzářilo láskou, kterou zde zanechala.
Takto odcházejí i lidé. Než odejdou, rozzáří se a lásku zde zanechají. Kdo toto prožije, není smutný z odchodu svých nejbližších.

8 hi hi | 22. srpna 2018 v 21:16 | Reagovat

beňous je moc krásnej :) ty jsi byla taky. holka, mám tě, ráda, protože, tě sleduju od začátku a mrzí mně, že trpíš. přeju ti to nejlepší. a já vím, že pro tebe je tu toho jěště hodně krásnýho. já tomu upřímně věřím. :) doufám, že každej tvůj den tě těší a že seš šťastná takhle se svou rodinou. nechci, aby ti něco chybělo. já s tebou prostě soucítím. xoxo

9 Rezzy Rezzy | Web | 23. srpna 2018 v 17:06 | Reagovat

[8]: Panejo, to je od Tebe krásné,  co jsi mi napsala :) Je to pro mě hezké zjištění, že mě někdo takhle sleduje a soucítí se mnou. Jsem ráda, že jsi mi to napsala... Děkuji :) Poslední dobou jsem se cítila dobře, bez úzkostí, depresí, halucinací atd., jen mě teď rozhodil ten dědečkův pohřeb, to se mi ty úzkosti trochu vrátily...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama