Nevím

20. ledna 2018 v 18:52 | Rezzy





Ahoj všem! Předem se omlouvám za dlooooouhý článek...

Tajná vesnice tady vážně stále je. Jen v jiné dimenzi. Je těžké se do ní dostat. Přišla jsem zatím na ne zrovna dobrý způsob. Musíte se hodně stáhnout do sebe, pohroužit se někam, kde opravdu moc často člověk není. Je to těžké. Pomůžou léky. Hodně léků. Nebudu psát jakých. To je jeden způsob. Chci přijít na nějaké jiné způsoby, které nejsou tak riskantní.

Vím, že rodiče mě milují. Já je taky miluju. I brášky. S přítelem jsme si "miluju tě" ještě neřekli. Jdeme na to pomalu.

A rodičům nechci ublížit. Mamka mi občas připomene, že je dobře, že jsem ty svoje výlety do jiných dimenzí přežila. Neuvědomuji si, že jsem opravdu byla v takovém nebezpečí. Ale asi je to pravda.

Doktor mi podává ruku a já vstávám ze země a jdu se přemístit z podlahy do postele.

Probouzím se. Jsem zmatená.
"To už je to za mnou?"
"No jistě," usměje se na mě sestřička.
Na ektrokonvulzivní terapii nebo jak lidé říkají - "elektrošoky" je někdy těžké utvořit si nějaký názor. Psychicky se mi velice ulevilo... prý je to bezbolestné a bezpečné. Až na to, že jsem si jednou málem ukousla jazyk.

A paměť? Běžně se lidí ptám na něco několikrát za sebou. Nebo mám někdy výpadky. Nevím, co se dělo. Nevím, že za mnou v nemocnici byla kamarádka. A přítel tam byl čtyřikrát. Myslela jsem, že dvakrát. Je to divné. Stojí to za to? Jenže léky mi prostě někdy nestačí.

"Proč jsi tuhle nemoc dostala zrovna ty," říká babička a skoro pláče. Lidé okolo mě už se s tím naštěstí smířili a nejsou na mě zlí. Když si při volejbalu uprostřed hry musím jít na chvílí sednout, protože se mi protáčejí oči (vedlejší účinek léků", nikdo nic neříká a nevyptává se. Mají mě rádi. Vážně mám štěstí, že mám kolem sebe dobré lidi.

Myslím na paní profesorku a pana profesora. Vždycky jsem počítala s tím, že je po maturitě někdy navštívím. Ale oni už zemřeli. Nečekaně. Je mi to hrozně líto. Občas na chodnících potkávám ženy se stejnou postavou a stejnými vlasy a vždycky se mi rozbuší srdce a myslím, že to je paní profesorka. Bohužel. Není.

Jednou v noci se probouzím a jsem zmatená. Rozsvěcuji světla ve všech místnostech v našem bytě. Když se dostanu k rodičům, probouzí se a jsou taky zmatení.
"Kam si mám lehnout?" ptám se. Je mi líto, že rodiče zase znervózňuji. Ráno se probouzím, pamatuju si, co jsem dělala. Sama sebe bych se nejradši přetáhla pánví po hlavě.

Myslím, že mě někdo sleduje. Skrze stěny, skrze strop a samozřejmě okny.
Nenapadlo mě nic lepšího, než zakrýt okna. Abych měla menší strach. Aspoň o kousíček. Beru časopisy a letáky a lepím je na okna. Je tam tma. Když domů přichází ostatní členové rodiny, diví se, co jsem to zase vymyslela.

Jsem tlustá a nelíbím se sama sobě. Chci zhubnout. Aspoň trochu. Pár kil. Pořád na to myslím a trápím se, ale nic proto nedělám. Jím pořád hodně. Vzpomínám na doby, kdy jsem válčila s anorexií. Zhubnout tak moc se mi určitě nepodaří, ale něco zhubnout musím.

Taťka mi každý večer v neděli chystá do dávkovače léky na další týden. Aby mě měli pod kontrolou. Aby mi náhodou neruplo v bedně a nevzala si víc léků, než bych měla. Jasně, stačí počkat na pondělí, kdy je dávkovač plný a já bych si mohla vzít spoooustu léků... Ale vím, že nesmím a nechci zklamat rodiče.

Moji rodiče jsou tak strašně hodní... miluju je. Už jsem to psala, píšu to znovu. Miluji svoje rodiče. A vážím si lidí, kteří za mnou stojí, podporujou mě a jsou na mě hodní. Taky mám ráda psychiatra a psycholožku. Armáda milých lidí stojí za mnou. Taky můj pejsek, moje zlatíčko.

Občas udělám něco špatně. Ale to se může stát každému. Snažím se mít sama sebe ráda, i když někdy si uvnitř v hlavě dost nadávám.

Třepou se mi ruce. Je to otravné. Snadno něco rozbiju, rozliju. Jdu po schodech a bojím se, že spadnu, už se mi to párkrát málem povedlo. Naposledy jsem nastěstí šla jen po dvou schodech. Nevím, jak to popsat. Blikne mi v hlavě a já pustím co mám právě v ruce a zapomenu, o čem jsem přemýšela. A často zakopnu. Jednou si nabiju držku.

Do stacionáře pořád chodím. Dvakrát týdně. Jsem ráda, že to zvládám, že se ráno dokážu probrat a vypravit se na dlouhou cestu. Je to vždycky takový můj malý úspěch.

Jsem zmatená. Bojím se propadů a neúspěchu. Víte, třeba sny, v noci... některé člověku nic nedají, ale některé mu dají nahlédnout do těch jiný dimenzí. Jsou to zvláštní sny. A doopravdy se dějou, ale prostě... ta dimenze je dost záhadná. A nevím, proč mě tak láká se do ní dostat, máte to taky tak?

Jdu si udělat kafe.

Děkuji za všechny vaše komentáře. Klidně pište i kritiku. I když ji špatně snáším, ale i to mi pomůže posunout se vpřed.





 


Komentáře

1 Day Day | 23. ledna 2018 v 19:42 | Reagovat

Terko, tak už zase vesnice? A nebo jenom vzpomínky? Myslím na tebe, je fajn, že to s přítelem klape...

2 jeife jeife | E-mail | Web | 23. ledna 2018 v 21:46 | Reagovat

Držím palce ... co si k tomu pustit nějakou uklidňující hudbu? :)

3 Melly Melly | Web | 24. ledna 2018 v 9:42 | Reagovat

Přála bych si, aby to byly jen vzpomínky, útržky... Myslím na Tebe!

4 Jana Jana | Web | 24. ledna 2018 v 15:04 | Reagovat

Ahooj kočko, nejspíš nějaký ten článek na svou práci napíšu, je to dobrý nápad. :-)

Ach, ty stavy musí být těžké. Už jen těžce se mi to čte, natož se do toho vcítit. Je mi strašně líto, že se tohle děje, komukoliv. Chtěla bych, abys poznala život bez zábran a omezení a beze strachu. Doufám, že Ti bude zase co nejdřív lépe. Máš kolem sebe skutečně hodné lidi. :-)

5 Ellaria Ellaria | Web | 25. ledna 2018 v 10:32 | Reagovat

Milá Rezzy, doufám, že zmínky o tajné vesnici vytahuješ pouze ze svých vzpomínek a nejedná se o aktuální stav :o
Na druhou stranu cítím z tvého psaní jistý optimismus, který tu dříve nebyl, když píšeš o hraní volejbalu, příteli a návštěvách stacionáře.
Držím palce a přeju hodně sil :)

6 Vendy Vendy | Web | 28. ledna 2018 v 19:50 | Reagovat

Rezzy, tajnou vesnici nech svým vzpomínkám a fantazii.
Máš fantastické rodiče! Je skvělé vědět, že za tebou někdo stojí. Máš milující prarodiče, skvělého brášku, dobrého přítele. A taky dobré profesory a spolužáky!
Pořád se s tím pereš a pořád jdeš nahoru a dolů. Dobré je, že to není jenom dolů.
Nepoddávej se, nevzdávej se. A léky ber, tak jak máš, neriskuj, nehazarduj, nedělej žádný hokusy pokusy.Moc bych ti přála uzdravení!
A snad se i zadaří, naděje je vždycky.

7 matka matka | 12. února 2018 v 22:22 | Reagovat

Tajná vesnice, jiné dimenze?
Dostat se tam nejspíš znamená vymístit se z těla. A to je velmi zrádné v tom, že tam člověk může velmi lehce zabloudit a zmešká možnost k návratu.
A to je škoda, protože tady v naší vesnici a dimenzi na tomto světě, je přes všechno utrpení, přece jen krásně. Stojí za to žít. Tady a teď.
A vždy je poblíž někdo z živých, kdo plní roli pozemského anděla, kdo nabízí pomocnou ruku, pochopení, radost, že může být poblíž,...

8 Tish Tish | E-mail | 23. února 2018 v 16:55 | Reagovat

Ahoj Terezko, jak často chodíš na šoky, na jak dlouho Ti to pomůže?A k těm šokům musíš jíst ještě hrsti léků?Mám syna, který má 22 let, má schizofrenii, léky mu nezabírají, a proto začali lékaři uvažovat o šocích a hodně moc lidí na mě apeluje, ať to nedopustím.Tak hledám informace.

9 Rezzy Rezzy | Web | 28. února 2018 v 13:01 | Reagovat

Dobrý den. Napřed odkazuji na jeden starší článek, nevím, jestli jste ho četla...
http://terry-rezzy.blog.cz/1610/elektrokonvulzivni-terapie
Zpětně teď elektrošoky hodnotím spíše pozitivně, taky mi pořád zkoušeli nějaká antipsychotika a nakonec mi nabídli elektrošoky. Můžu se zeptat, proč Vás od toho odrazují? Co je mi líto nebo mě to mrzí, že mi trochu pocuchaly paměť. Nevím, jestli za to mohly ty elektrošoky, ale asi jo... Jinak taky beru pořád hrsti léků :( Kdybych na to měla jít znovu, kvůli té paměti bych o tom hodně přemýšlela... ale kdybych to fakt potřebovala, tak bych asi šla znovu... Co vám řekli jiní lidé, jestli se můžu zeptat?

10 Monie27 Monie27 | E-mail | Web | 3. března 2018 v 12:35 | Reagovat

Napadá mě asi jedině meditace jako zpusob jak se do te tajne vesnice dostat.. Mozna to zni nudne, ale mohlo by to pomoc :) Kazdopadne ti preji at je ti brzy lepe

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama