Zbabělec

5. března 2017 v 17:28 | Rezzy






Jsem zbabělec. Prohrávám. Jsem k ničemu. Stojím v bažině a pomalu klesám. Nekřičím, nevolám o pomoc. Jen tiše vzlykám. Nestojím o lítost! Píšu to prostě tak, jak to je.

Co jsem v životě dokázala? Že něco vypadalo jako úspěch? Že jsem získala bronz v MČR v šachu? Nikdy by to nevyšlo, kdybych neměla skvělé trenéry. A nějaká ocenění v literárních soutěžích? Vždyť psát, to není žádná věda. Píšu, co mám na jazyku. Co to je za umění? A že jsem vychodila celou ZUŠku ve hře na klavír? Bez paní učitelky bych se naučila jedno velké nic. Za všemi mými vítězstvími stojí někdo jiný, ne já.

Proč mě lidi mají rádi? Nebo nemají, ale nepřiznají to? A pro spoustu lidí jsem jen vzduch. Některé lidi vůbec nezajímám.

Prohra. Trest. Beznaděj. Zmatenost. Bolest. Nicka. Nula. Troska. Zbabělost. Bojácnost. Strach. Úzkost.

Babička mi píše, jak moc mě mají s dědečkem rádi. Byli mě i navštívit v léčebně. Co když babička lže? Jak můžou mít rádi takovou nepovedenou vnučku?

Ráda bych žila zajímavý život, nabízí se tolik možností… ale jaksi mi to pořád nejde. Nemůžu jen trochu poklidit a pak spát nebo se dívat na televizi a čekat, kdy přijdou rodiče. Co je to za život?

V léčebně mi doporučují tohle, v nemocnici toto, doktor a psycholožka tamto, čtenáři mého blogu taky občas napíšou svůj názor. A mně jde z toho hlava kolem. Sice jsem ráda za vaše názory. Ale hodně špatně snáším kritiku, to mám občas chuť blog zrušit.

Abych tedy byla upřímná a abyste si nemysleli, že jen polykám prášky a jednou za měsíc jdu k psycholožce, tak vám chci sdělit, ve středu se jedu podívat do jednoho stacionáře a pokud se mi tam bude líbit, tak tam budu dvakrát týdně jezdit. Ale ještě to není jisté. Je to daleko, a pokud se rozhodnu tam chodit, tak to bude trošku náročné se tam dopravit. Budu vstávat brzy ráno a budu jezdit autobusem a tramvají. Snad to k něčemu bude.

Nevím co napsat dalšího. Tak se loučím a mějte se krásně! :)
 


Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 5. března 2017 v 17:37 | Reagovat

Přeji ať je vše v pořádku!! :-)

2 v v | 5. března 2017 v 19:59 | Reagovat

ahoj krásky :) ! Léčím se z anorexie a chtěla bych pomoci všem, kteří se rozhodli jít touto cestou. Mám v plánu sdílet své postřehy, dojmy a poznámky, stejně tak jako vše, co jsem se za tu dobu naučila o lidském tělu a jeho potřebách. http://bezanorexie.blogspot.cz/

3 Melly Melly | Web | 5. března 2017 v 20:24 | Reagovat

Terry, nemusíš v životě něco dokázat, aby tvůj život měl cenu. Už jenom to, že jsi, snažíš se vstát a máš ráda své okolí, je víc než dost! Ono je dost těžké to přijmout, ale většina lidí ve svém životě neskládá jeden úspěch vedle druhého. Ale to prostě neurčuje naši cenu.
Věřím, že tě prarodiče určitě mají rádi. A i spousta dalších lidí. Našim bližním je jedno, co jsme dokázali nebo nedokázali, protože (většina) nás miluje bezpodmínečně.

4 Petra Petra | 6. března 2017 v 15:24 | Reagovat

Terry,
Ja jsem te urcite nechtela kritizovat a myslim, ze ani Jakub ne.
Vis, ze te nekdo nechvali nebo rika, to by se dalo neco delat jinak, neznamena, ze te kritizuje. A ani kazda kritika nemusi byt nutne zla.
Ja jen kdyz jsem si predstavila ten tvuj denni program... No, nebylo mi z toho dobre. Pusobi to na me jako pouhe prezivani, a to se mi zda byt skoda.
Je mozny, ze to ted tak potrebujes a ze to ted maximum, ceho jsi schopna, pak je to asi v poradku.
Ale rozhodne jsem nechtela rict, ze jsi nic nedokazala a tvuj zivot nema cenu. To fakt ne. Nemusis dosahovat vrcholovych vykonu, vyheavat souteze nebo dostat Nobelovku. Nemusis delat nic velkeho, ohromujiciho... Jde spis o to, jak ty to citis. Zijes? Nebo prezivas? Neni nic spatneho na tom uzivat si prochazky se psem, vychutnat si salek horke vonave kavy a mit radost a peceni kolacu. Stesti je o vnimani drobnych detailu.
Ale... Jak pisu, vyznelo mi to spis, ze ten den nejak prezijes, nez se vrati rodice a vysvobodi te ze samoty a nudy.
Nevim, jestli se mi dari dobre formulovat, co se snazim sdelit :-)
Rezzy, prijde mi, ze ty sama sebe nemay moc rada, hodnotis se a odsuzujes. A pak i hur vnimas komentare, ktere nejsou mysleny zle.
Jsem presvedcena, ze te spiusta lidi ma opravdu a uprumne rada. I mne jsi sympaticka (a to te znam je pres tvuj blog), proto me mrzi, ze se v tom tak placas.

5 Alfirin Alfirin | E-mail | Web | 6. března 2017 v 17:35 | Reagovat

Terko, Jakub to u předchozího článku napsal dost otevřeně, ale myslím, že se ti snažil především pomoct, určitě ne tě nějak srazit... Upřímně, taky jsem si u toho článku říkala, že z takového denního režimu by už musel šílet každý. Je super, že sis našla nějakou aktivitu, ten stacionář bude určitě fajn ;-) Držím ti palce!

6 ta, co běžela za králíkem ta, co běžela za králíkem | 7. března 2017 v 0:51 | Reagovat

Ještě bych doplnila k předchozím komentářům... ona je otázka jaké má člověk měřítko, co znamená něco dokázat, co znamená úspěch. Podle mě je to totálně individuální věc a každý má v různých odvětvích jinde své hranice.
Abych byla konkrétní - píšeš o MČR v šachu - to mi přijde úplně neskutečné! To není úspěch trenérů (ti můžou mít jen radost z toho, že je někdo z jejich svěřenců úspěšný), ale tvůj! Mně by nepomohl ani regiment trenérů.
Když půjdeš takhle do důsledku, tak každýmu k velké časti jakéhokoli úspěchu někdo pomohl.

Přeji Ti více víry v sebe sama a hodně energie při zdolávání překážek! Dávej si maličké cíle, ty se líp plní a když se po pár takových mini cílech podíváš zpět zjistíš, že jsi už na kilometry daleko ;)

7 Jakub Jakub | 7. března 2017 v 7:07 | Reagovat

Ahoj Rezzy. Moc se omlouvám, jestli jsem ti způsobil nějaký špatný pocit ze sebe samé - to jsem nechtěl, upřímně snažil jsem se o pravý opak. Terry uvědom si, že každý člověk má svou hodnotu už jen na základě toho, že existuje. Láska se nedá zasloužit, láska prostě je. Není to něco za něco - to už by nebyla láska. Je jednoduché to pochopit když se na to podíváš opačně - ty sama máš uričtě spoustu lidí ráda "jen tak", za jejich lidské kvality - schopnost pomoci třeba jen úsměvem nebo pouhou přítomností. Určitě lidi kolem sebe nehodnotíš podle toho co dokázali, podle nějakých úspěchů apod. Věm si třeba své prarodiče - kolikrát když jsme děti, tak o jejich životě nic moc nevíme, neznáme jejich životní "úspěchy", ale máme je rádi jenom proto, že jsou na tomto světě. Zamysli se nad tím, proč sama k sobě takto také nepřistupuješ, proč k sobě jsi tak přísná a kritická. Druhého bys přeci neoznačila za trosku kdyby byl v podobné situaci jako jsi ty, nikdy bys mu nevyčetla, že je nemocný, nic nedokázal a neshazovala bys jeho úspěchy, tak jako jsi ve článku schodila ty své. Buď k sobě laskavá a přívětivá, tak jako jsi k ostatním, měj se ráda prostě jen tak...podle mě je tohle základní kámen úrazu, všech psychických onemocnění, kterým jsem si prošel já i moje sestra. Měli jsme skvělé rodiče, ale nikdy nás nenaučili, jak doopravdy milovat sami sebe tak, abychom mohli upřímně milovat ty ostatní - museli jsme si oba sami uvědomit, jak je to pro život strašně moc důležité a sami se to naučit. Je to těžké, ale ta "ztráta" nevysvětlitelných úzkostí za tu práci na sobě, opravdu stojí! Přeji ti, ať na to co nejdříve příjdeš také! Nevyřeší to všechny tvé problémy, ale spoustu věcí ti začne dávat větší smysl. Měj se moc hezky a ještě jednou promiň za můj předchozí příspěvek! Nechtěl jsem ti ublížit, ...

8 jiná Petra jiná Petra | 7. března 2017 v 10:20 | Reagovat

Chtěla bych napsat něco k těm dvěma článkům, reakcím...
Rezzy, lidé Titu nepsali nic negativního, proč bys to měla brát jako negativní kritiku, tím, že Ti napsali, tak dali najevo, že jim na Tobě záleží, že je zajímáš a přemýšlí o tom, jak to máš a něco poradili - dali do toho kus sebe, své zkušenosti, pohled na situaci.
Ty žiješ svůj život a jen Ty sama můžeš vědět, co je třeba za tím, že Ti je, jak Ti je, proč bys chtěla léky snížit, ale proč se i bráníš jiné pomoci, proč tak špatně snášíš kritiku, proč se více chováš jako malé děťátko, co se skrývá a nějak se ani nechce separovat od rodičů, i když jsi dospělá žena.
Rezzy, má slova nejsou kritika na Tebe, vůbec ne, píši, to co čtu, jak to vnímám a z upřímně Ti přeji, abys našla to, co Ti pomůže, co Ti dělá dobře a bylo Ti lépe a mohla jsi být šťastná!!!

9 Danuska Danuska | 7. března 2017 v 12:38 | Reagovat

Ve stacionáři ti mohou pomoci ale nikdo z venčí tvé problémy nevyresi.abys je mohla aspoň z části vyresit tak se naopak musíš obrátit sama do sebe..,

10 matka matka | 7. března 2017 v 16:41 | Reagovat

tak tedy
- kdysi jsme vezli maličkou dcerku do lázní. Srdce mi to trhalo, ale byla jsem schopna jí říci, že ji máme rádi, že v lázních bude hodně dlouho, ale děj se co děj, přijedeme pro ni, nenecháme ji tam (návštěvy ani telefonické hovory tehdy povoleny nebyly, jen pohlednice s pár slůvky, které jim snad sestry přečetly.
- kdysi měla druhá dcerka potíže s psychikou a pomoc od nás mohla přijmout jen v krátkých okamžicích. Bylo to o tom, abych jí mohla v tom kratičkém okamžiku vysvětlit, že pokud se bude soustředit i na malilinkaté radosti ze života (zvířátka, rostliny, lidé,...), její ochromující strach pomine.
A ona se učí krůček za krůčkem tento strach, sebepodceňování,... zvládat.
A já velmi, velmi oceňuji její osobní hrdinství. O zbabělosti u Vás Rezzy, ani u ní, nemůže být vůbec řeč.
A jak tak koukám, přes všechny ty strachy, světy,.... Terry, vidím, že jdete krůček za krůčkem - mezi lidi. A že to není snadné, o tom nepochybuji. Ale jde to. Život umí být i krásný.
Jo a kdysi, když jsem sama trpěla sebepodceňováním, domnělou neláskou lidí, mi jedna paní řekla - ale ty za to stojíš, ty si přece lásku zasloužit, či kupovat nemusíš. Stačí, že jsi její nositel a lidé to cítí, mají tě rádi také... A tak stačí, že jsi. To uvědomění si své i jejich lásky, mne zachránilo.
Půjde to. Krůček za krůčkem, dle vlastních sil.
Držím palce a říkám: "Ty za to stojíš. V každém okamžiku života."

11 E.v.o.l. E.v.o.l. | 8. března 2017 v 9:52 | Reagovat

Ahoj Rezzy, Tvůj blog čtu už poměrně dlouho (pár roků už to bude) ale nikdy se do komentování radši moc nepouštím, protože buď už někdo více méně shrne můj názor přede mnou nebo mi to prostě za to nestojí (hlavně takové to dohadování, kdy se většinou komentující rozdělí do táborů a komentáře už ve výsledku nemají nic společného s článkem, jako spíš s tím, kdo má pravdu, kdo ví lépe atd., jak jsem tak z těch pár blogů, co sleduju, odpozorovala. Každopádně tím jen chci říct, že ty diskuze/hádky/boje za to většinou nestojí, NE, že ty za to nestojíš!) Ale teď mi to nedá než se zeptat. Trochu mě totiž mateš a tím nemyslím tvoje stavy, kdy je ti vyloženě zle, to je pak jasné, že člověk nedává smysl ani sám sobě (znám ze své i spoustu jiných zkušeností). Ale co mě mate je, že když někdo napíše svůj názor, který neobsahuje 100% zcela neškodných slov plných podpory (což já osobně v dost případech definuju jako lítost, ale to je můj názor), tak tě to rozhodí, pak ale zas napíšeš, že o lítost nestojíš, a to už se v různých obdobách opakovalo. Tak se jen chci zeptat o co tedy stojíš? A znovu opakuju, že se nesnažím na tebe útočit, jen se dobrat toho, čím ti čtenáři tvého blogu můžou pomoci tak, aby to nenapáchalo víc škody než užitku? Protože (ať se ti to  líbí nebo ne) jakékoliv akce vždy spustí nějaké reakce (které sice můžeš zakázat nebo moderovat ale to je nesmaže, akorát o nich ty nebo jiní lidé nebudou tolik vědět) a o tom je více méně komunikace (což blog je). A komunikace je děsně složitá věc ale bez ní to bohužel tak úplně nejde a někdy může být dost užitečná, pokud lidem kolem sebe alespoň trochu věříš. Například tvoje babička s dědou. Když tě zajímá, proč tě tedy mají rádi, proč se jich nezkusíš zeptat? A opravdu si zaslouží, abys jejich slova takhle zpochybňovala? Ano, je pravda že pomoci si musíš v první řadě ty sama, jinak to prostě nepůjde, ale bez lidí okolo tebe, bez pevných vztahů, o které se můžeš opřít a věřit v ně, to taky půjde dost těžko. Ale ne tím stylem, že v nich budeš naprosto pasivní, to potom přirozeně vede k pochybám.
A ještě jedna věc, ty nejsi tvá nemoc, Rezzy, jsi lidská bytost, schopná spousty věcí. A úzkosti, děsy, pocity, že jsi k ničemu nad tebou nebudou mít tak neovladatelnou moc, pokud jim ji TY sama nedáš, pokud svůj život úplně nepustíš ze svých rukou a nestaneš se loutkou někoho/něčeho jiného. Což nás znovu vede ke komunikaci ale tentokrát ke komunikaci s tebou samou. Seš chytrá holka, to je dost viditelná věc. A pokud budeš chtít (opravdu chtít) najít cestu k zajímavému životu i se vším tím svinstvem, co ti hází pod nohy, tak to zvládneš. A pak na sebe budeš sakra hrdá!!!

12 matka matka | 8. března 2017 v 13:17 | Reagovat

[11]: Bingo!!!
Má dcerka si písemně napsala několik bodů, čeho a kdy přesně chce dosáhnout. A většinu ze stanovených cílů se jí již podařilo dosáhnout. Krůček za krůčkem. A splněné cíle ji posilují. A nesplněné ? Může se těšit, až je dokáže splnit. Takže vždy znova a znova se zvedá a jde dál....to je život.

13 Ellaria Ellaria | Web | 10. března 2017 v 0:47 | Reagovat

Nechci se vracet k uzavřenému a rozviřovat v Tobě náladu, ve které jsi psala tento článek (protože už jsem si stihla přečíst i Zpátečku a působilo to na mě,že jsi tuto kapitola prozatím vyřešila a uzavřela). Chtěla jsem jen říct, že lidé, kteří Tě obklopují Ti dozajista poskytují podporu a vedení - vyučující čehokoliv, rodiče, přátelé... Ale bez vlastní píle, talentu a zápalu bys to nikam nedotáhla! :) Jsi dobrá a chce to jen věřit tomu :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama