Zpátky doma

5. října 2016 v 15:30 | Rezzy

cats / kittens are so cute when they yawn:



Únava, bolest, nemocný mozek... co je to za život? Letos jsem pomalu víc v nemocnici než doma!
Vždy se zdá, že je to zase fajn. Ale jen na chvíli. Nemoc udeří znovu, je to jako facka. Fackuje mě z obou stran.

Jak jsem se dostala zpátky do léčebny?

Vrátil se mi blud o tajné vesnici, do které se dá dostat několika způsoby, vsadila jsem na trasu po cyklostezce kolem řeky. A člověk se tam lépe dostane potmě. Večer jsem spolykala asi 16 tabletek, protože jsem věřila, že mi pomůžou při přechodu do jiné dimenze. Vzala jsem s sebou psa a šla jsem.
Po nějaké době mi volal taťka. Mamka byla v práci.
"Kde jsi?"
"Já nevím."
"Tak co je poblíž?"
"Já jsem u Sparu."
Pak jsem to položila a taťka pak volal znovu.
"Jsem u modrého mostu," řekla jsem mu.
A šla jsem dál, mezitím brácha vzal kolo a jel mě najít. Já jsem si vesele pokračovala v cestě do tajné vesnice. Mluvila jsem na taťku, na bráchu, vykládala jsem jim nějaké vtipy, pak jsem se vždycky ohlédla, jestli se smějí... a zjistila jsem, že jsem jenom s pejskem...
Pak mě brácha našel. Říkám: "Jé, Matouš, co tady děláš?"
"No hledám tě."
"Aha."
"Víš vůbec kudy domů?"
"Ne. Vůbec."
"Tys měla nějaké léky?"
"Jo, akineton."
"Kolik?"
"Já nevím... pět... deset... asi patnáct... Brala jsem si je ještě před tím maturiťákem (pozn. ten jsem měla před dvěma a půl lety)."
"Maturiťákem?"
"Jo, bylo to divné, hodně lidí... Pak tam byla soutěž, kdo sní za tři minuty pizzu..."
"Kam jsi šla teď?"
"Já jsem tam ještě nešla, půjdu tam až po tom zpívání."
"Po jakém zpívání?"
"No nějaký koncert..."
"Jaký?"
"Jak tam je na náměstí... na tom pódiu..."
"Aha."
"Žádného zajíce jsem nepotkala."
"Aha."
Po chvíli ticha dramaticky: "Hej, slyšíš mě?! Já mluvím úplné blbosti!"
"Já vím."
No a tak mě brácha odvedl domů a já celou dobu mlela kraviny. Mamka mě na druhý den vzala hned ráno k doktorce, už jsem byla úplně v pohodě, bez bludů atd., stejně pro mě zavolala záchranku.

A zase to staré známé kolečko. Uzavřené oddělení. Všechny věci vám zabaví. Vysvlečete se donaha a pak si oblíknete erární oblečení. Sem tam se objeví nějaký doktor, který se vás přijde zeptat na pár věcí. Jinak sedíte v křesle na chodbě a tiše pozorujete ty ženy kolem sebe. Jedna ráda rozdává facky, takže od té radši dál a vyhýbat se očnímu kontaktu, jinak vám hned sprostě vynadá. Záchody za nízkou zídkou, soukromí téměř žádné. Večer se na chodbě vysvlečete, osprchujete se a převlíknete se do noční košile. I když jste při smyslech, z téhle stanice si toho většinou moc nepamatujete, což je možná dobře...

Na další stanici už můžete mít svoje oblečení a vrátí vám všechny věci - kromě žiletky a jiných ostrých předmětů. Žiletku si můžete půjčit při sprchování, při kterém tady taky není žádné soukromí, ale všem je to tak nějak jedno. Pokud máte štěstí, teče teplá voda.
Začnete chodit do dílen, kde něco obkreslujete, stříháte, šijete... já jsem si třeba ručně šila srdíčka... S doprovodem sestry nebo zdravotního bratra si můžete zajít do kantýny. Už je tady i psycholožka, s kterou jsou skupinové terapie nebo relaxace. Každý se těší na odpolední klid, kdy se odemknou pokoje a můžete si jít na dvě hodinky schrupnout, což většina pacientek s prášky, které dost tlumí, ráda udělá.
Z tohoto oddělení mě chtěli během tohoto týdne propustit. Bohužel potřebovali uvolnit lůžka, tak mě poslali na další, otevřené oddělení s poznámkou, že by mě tento týden měli propustit.

Otevřené oddělení je fajn, je to tam hezčí, pokoje jsou neustále odemknuté, když zrovna nemáte nějaký program, můžete si klidně poležet. Nebo, poněvadž to je otevřené oddělení, můžete se jít projít kam chcete. Já jsem třeba šla s kamarádkou pozdravit sestřičky na dětském oddělení. Tam jsme se totiž s kamarádkou, se kterou jsem teď byla týden na pokoji, poznaly. Tak jsm se zase sešly... aspoň na chvíli... jsem ráda, že jsem ji tam měla, necítila jsem se tak osamocená.
Co bych celkově vytkla je to, že všude je program - dílny, skupinové terapie, relaxace atd. jen dopoledne. Odpoledne se musí člověk nějak zabavit sám. Ale co bych pochválila, tak to jsou sestřičky. Všechny, opravdu všechny jsou na téhle stanici opravdu moc milé a hodné. Taky terapeutka a pan psycholog. A paní doktorka je taky fajn. Bohužel, chtěli si mě tam nechat ještě další týden, s čímž jsem nesouhlasila a včera jsem podepsala revers :( Měla jsem z toho blbý pocit, ale už jsem se z toho trochu oklepala a jsem ráda, že jsem zase doma.

Naneštěstí dneska odpoledne jsem šla na kontrolu za svojí psychiatričkou a ta mi řekla, že když odmítám chodit do jejího stacionáře, tak ať si hledám jiného psychiatra. Já už jsem dneska ráno nějaké obvolávala, protože skutečně chci jiného psychiatra, jen mě dost rozhodilo, jak byla nepříjemná. A že prý se mi to brzy vrátí, že budu chronicky nemocná a tak dál, takové věci mi vykládala a já jen seděla a snažila se nerozbrečet.

Teď čekám na mamku a taťku, až přijdou z práce, dáme si kafíčko a společně to ještě probereme.

Doufám, že vás dlouhý článek neodradil. Děkuji za váš zájem a za podporu!


 


Komentáře

1 Baryn Baryn | Web | 5. října 2016 v 16:28 | Reagovat

Takovýhle hnusný věci by ti psychiatr říkat neměl ... asi se snažila tě ještě víc rozložit, abys k ní do toho stacionáře přilezla a prosila ji na kolenou, aby o tebe pečovala. Někteří lidi se snaží pomáhat jen sobě.

Mrzí mě, že máš takovéhle problémy.
A ten odpolední program by fakt nějak vyřešit měli ... maj tam aspoň "návšětvní knihu", že bys jim to napsala jako návrh? :D

I když asi bude lepší předpokládat, že se tam nevrátíš ... Taky proč si bereš tolik prášků?

2 Joina Joina | Web | 6. října 2016 v 11:03 | Reagovat

Souhlasím s prvním komentářem.

Určitě by šlo všechno překonat i ty s čím se léčiš. Ale je to hrozně složité. Moje problémy taky nemám zrovna pod kontrolou i když se snažím jak koliv. Ale ty jsi určitě silná holka :)

3 Anežka Anežka | 6. října 2016 v 20:47 | Reagovat

Jsem ráda, že měníš psychiatra. Vyhrůžky na závěr směrem k nemocnému člověku, jsou z její strany odporným jednáním. Asi jsi zasáhla její ego, který je pro ní důležitější než to, aby ses uzdravila!

4 ordinary-princess ordinary-princess | Web | 7. října 2016 v 11:34 | Reagovat

Je mi líto, že se ti dějí takové věci.  Zní to šíleně. Ale zdáš se mi jako silná osůbka. Ty doktorské výhrůžky nesnáším. Jsou odporné. Ale zjišťuji, že takhle se chová každý doktor, když vidí, že někdo podepsal revers. Proto k doktorům nechodím a chodit nebudu :)

5 Effy Effy | Web | 7. října 2016 v 17:20 | Reagovat

Nechápu jednání některých psychiatrů, psychologů.
Takoví lidé by to vůbec neměli dělat.

Drž se.)

6 Łucie. Łucie. | Web | 9. října 2016 v 12:07 | Reagovat

Také jsem bývala v nemocnici více, než doma. Jsem ráda, že je to za mnou. Tt bylo neustále napichování žilek, ležení ne JIPce, nemoct chodit na záchod a další...
Podle mě takové uzavřené oddělení psychice moc nepřidá, spíše naopak. Nedokážu si to představit.
TO je dobře, že jsi byla na tom otevřeném. A že jsi mohla jít, kam jsi chtěla. Já nemohla opustit ani oddělení v nemocnici :(

Takové věci říkala? Asi bych ji poslala někam. Nebo bych se sebrala a odešla..

7 Van Van | Web | 15. října 2016 v 17:48 | Reagovat

Asi si s tebou psychiatrička neví rady. Ale je to její práce a neměla by to vzdávat.Možná si myslí, že třeba potřebuješ jiný přístup, který ona nemá?
Že ses propadla zpátky, je smutné, bojovalas dost dlouho a i když bylo jasné, že to nebude lehké, věřila jsem, že to dáš.
S těmi prášky, Rezzy, to bylo špatné rozhodnutí, snad to i sama víš, ne? Určitě ti doktorka říkala nejednou, že máš dodržovat užívání, i v komentářích jsi tu měla několikrát nabádání, ať s prášky neexperimentuješ. Chtěla jsi na výlet do tajné vesnice? Myslíš, že by pomohlo domluvit se s mamkou, že když budeš mít chuť se vydat do tajné vesnice, že jí o tom prostě řekneš? Třeba stihne nějak zareagovat a vyřešíte to dřív, než se stane nějaký malér...
Je mi líto, zlati, že znovu musíš absolvovat to kolečko v uzavřeném oddělení, ale Rezzy, mně připadá, že se na ty doktory zlobíš, ale popravdě, co mají dělat? Nechat tě být? Nebo se pokusit z té nemoci vytáhnout zpátky do zdravého života?
Tohle není legrace a i když rozumím tomu, že se ti tam nelíbí a chtěla bys být doma, bohužel rozumím i tomu, proč si tě tam chtějí na chvíli nechat.
Držím moc palce, ať se to dostane do normálu, vždyť jsi zažívala už téměř normální dny, prázdniny u babičky, vycházky s Tristánkem, focení, dokonce i účinkování v kapele... Tak ať se do té kapely dostaneš znova!
Drž se, holka, určitě zas bude líp.

8 Van Van | Web | 15. října 2016 v 17:49 | Reagovat

A Rezzy, možná ten první komentář ode mě působí pesimisticky, ale nemyslím to tak. Opravdu ti moc držím palce, ať je líp! K tobě na blog už chodím dost dlouho, abych věděla, že jsi prima holka, a moc je mi líto, že máš takové trápení.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama