Jsem dítě

17. května 2016 v 18:26 | Rezzy





Tak to jsem prosím já, v celé své uplakané kráse s mojí milovanou maminkou :P

Chtěla bych tak trochu zareagovat na komentář Ven, snad se nebude zlobit, když ho sem překopíruji.

Terezo, tvůj pokojík je pokojem holčičky a ne dospělé ženy. Figurky koníčků a obrázkové povlečení... Kolik je ti let? Přes dvacet? Jak dlouho se chceš udržovat v dětství? Nejsou kořeny tvých nemocí v neopuštěným dětství? Kdyby ses podívala po duchovních příčinách nemocí, dost možná by ses tam našla. Hlava nám nezačne blbnout pro nic za nic. Ani to není špatná chemie těla. Tělo a duše se něčemu brání. Dokud nepůjdeš ke kořenům, bude se ti to opakovat.

Je to tvrdá realita. Ale mazání medu kolem pusy ještě nikoho neuzdravilo.
Začni se ptát, sebe, své duše. Pátrej po příčinách tvé nemoci.

Musím uznat, že nejdřív mi bylo trochu nepříjemné to číst. Ale s něčím souhlasím. Jsem dítě. Teď nemyslím na ty vystavené figurky koníčků... je to už pár let zpátky, co jsem je sbírala... a nechci je dávat pryč, jsou to kvalitní figurky, ručně malované. Někdo sbírá porcelánové slony, i v dospělosti, takže za tohle se nestydím... a obrázkové povlečení... to mi ušila babička. Měla jsem jí ho dát zpět s tím, že nejsem malé dítě? Moje druhé, "dospělácké" prostěradlo se suší na šňůře.

Ne, teď myslím na to, jak na spoustu věcí a na spoustu vyřizování potřebuju mamku nebo taťku. Jak se pořád držím maminčiny sukně. "Mami, prosím, zavolej mi tam, vyřiď mi tohle, prosím, řekni mu tam to, pojď se mnou, prosím tam a tam..." Jaké mám nedostatky v některých domácích pracech, jak jsem líná a pohodlná, bázlivá a bojácná... Jak mamce denodenně brečím do telefonu, když jsem v nemocnici a ona zrovna nemůže být u mě...

Mluvila jsem o tom s mamkou a říkala, že v některých věcech jí přijdu opravdu jako dítě a v jiných zase docela vyspělá. Myslím, že hodně dobře jsem se učila fungovat bez pomoci rodičů, když jsem měla přítele. Jednu dobu už jsme spolu skoro společně bydleli, ale nějak z toho sešlo a pak sešlo i z toho vztahu... a mě propukla první psychotická ataka a rázem jako bych se vrátila o pár let zpět v tom, jak jsem se chovala, jak jsem se o sebe dokázala postarat... připadá mi, jako by mi bylo šestnáct, sedmnáct... hahah, těsně vedle... nemůžu uvěřit tomu, že sedmnáct už teď bude mít můj mladší brácha...

Upřímně, nevěřím v Boha (i když moje nejlepší kamarádka třeba věřící je) a nedůvěřuju moc nějakým alternativním směrům, třeba když jsem zkoušela kineziologii, měla jsem z toho dost smíšené pocity. Já vím, že klasická medicína je někdy dost na nic, chápu, že lidi zkoušejí něco jiného a neberu jim to. Ale já na to alternativní nejsem. Podle mě je psychóza zjednodušeně řečeno blbá chemie v mozku... na kterou prostě člověk musí brát prášky, měl by docházet nejlépe i za psychologem/ psychoterapeutem, který neřeší jen léky, ale stará se i o otřesenou dušičku, o to, aby se člověk nějak pomalu dával dohromady, aby se díval na věci i z jiných úhlů pohledu...

No a stručně... myslím si, že jako dítě (tedy že furt žiju s rodiči a potřebuju jejich každodenní pomoc a podporu) jsem proto, že psychické problémy mám už nějak od třinácti let a kus dětství mi moje duševní nemoci sprostě ukously. Možná si to ještě vynahrazuju. Nevím. Možná mě nemoc v některých věcech zbrzdila... Jen mě to tak napadlo.

Klidně můžete napsat, co si o tom upřímně myslíte vy. Jak psala Ven - mazání medu kolem pusy ještě nikomu nepomohlo. Směle do mě :D

Přidávám fotky z dnešního rána. Mějte se krásně a děkuju!




 


Komentáře

1 Anežka Anežka | 17. května 2016 v 19:38 | Reagovat

Tak za mě - já to vidím přesně naopak. Duševní nemoci ti nezpůsobily zabrždění vývoje. Problém byl nastal mnohem dříve - v některém momentu jsi dostala strach být dospělá a duševní choroba nastoupila jako nástroj, jak se s tímto strachem vyrovnat a nástup dospělosti oddálit. Vždyť co anorexie vlastně je? Je to snaha zůstat dítětem, uděláme ze sebe bezbranné holčičky vzhledem i duší, o které se okolí, přesně jak o dítě strachuje, jestli snědlo oběd. Důležitý je vypátrat, co způsobilo ten strach z dospělosti. Často je to výchovou, jenže to, že duševní nemoc ti nedovolí vylítnout z hnízda to je začarovaný kruh, protože jsi pořád v kontaktu právě s vlivy té výchovy, která nemoc nastartovala! K tomu náboženství ti napíšu něco za chvíli, chci vyhledat jeden rigorozní dokument. Jestli teda věříš na vědu :).

2 matka matka | 17. května 2016 v 19:45 | Reagovat

Mezitím jen poznámka - bez víry by člověk nevstal ani z postele, takže věří více či méně každý člověk, jen to ještě možná neví.
- no a na patrovou postel s žebříčkem jsem si troufala lézt jen jako dítě, v mým věku bych to už neriskovala. Takže bez žebříčku je postel dospělácká.

3 Anežka Anežka | 17. května 2016 v 19:49 | Reagovat

Chci ti říct, že jestli si myslíš, že duševní nemoci jsou jenom špatná chemie v mozku, tak máš na to extrémně zjednodušený pohled. Kdyby to tak totiž bylo, tak by přeci u středního proudu fungovala farmakologická léčba. Stejně jako když cukrovka je špatná chemie ve slinivce, tak inzulín prostě u středního proudu funguje a tam kde ne, tam jsou jenom okrajové vyjímky kvůli odlišnému genomu daného pacienta. Není to prostě tak černobílé. Posílám anotaci jedné rigorozní práce, která vyšla knižně a která popisuje, rozdíly mezi opravdu špatnou chemií v mozku a mezi "tím druhým". Není jenom schizofrenie "opravdová" a není jenom "nevíra v Boha" - tyhle problémy existují vedle sebe. Ta chemie se jenom lépe zkoumá exaktně a proto je ten názor více rozšířený.

Anotace:
Práce Mystika a schizofrenie vznikla původně jako diplomová práce
na Katedře psychologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze (později byla
uznána jako práce rigorózní). Na sklonku roku 2000 jsem vlastním nákladem vytiskl
40 kopií (formát A5, první neoficiální vydání) a rozdal je přátelům a zájemcům.
Současně jsem práci uveřejnil na internetu. Především díky tomu si našla své čtenáře.
Pro zajímavost uvádím, že k dnešnímu dni si jí z internetu v elektronické podobě
stáhlo více než 8.000 čtenářů, kteří mi v průběhu let napsali mnoho desítek dopisů.
Práce dala vzniknout diskusnímu fóru www.stinstromu.net, v němž se za poslední tři
roky sešlo více než 3.000 příspěvků. Byla citována v několika odborných publikacích.
Přestože od jejího napsání uplynulo již sedm let, stále se setkávám s lidmi, kteří mne
žádají o další papírové výtisky.

http://www.diabasis.cz/uploads/media/Mystika_a_schizofrenie_J_Benda.pdf

Opravdu ti doporučuji tuhle práci přečíst, i kdyby ti neotevřela oči, tak je velmi zajímavá.

4 Anežka Anežka | 17. května 2016 v 20:06 | Reagovat

Jo a ještě jsem zapomněla (jsem se rozjela co :D). Že ten strach, o kterém mluvím v první komentu, je POTLAČENÝ, nachází se někde v podvědomí. Ty sama nemáš šanci ho bez hlubokého přemýšlení nad sebou sama, jen tak postřehnout a vyrovnat se s ním jinak než skrze duševní chorobu! A cesta víry může být nástrojem, jak se k té podstatě dostat, jak se toho strachu zbavit a prostě uvěřit, že vše co se děje má nějaký smysl. Že není třeba se bát na cestě dospělostí bez svých rodičů, protože rodiče nejsou jediným zdrojem (bezmezné) lásky.

5 Monča Poky Monča Poky | 17. května 2016 v 21:50 | Reagovat

To je naprosto suprová paralela s tím povlečením!!!! "To mi ušila babička, mám jí ho dát zpět?"

Ne, nemusíš jí ho dávat zpět, prostě jednou ve vhodnou dobu ho vypereš, s nostalgií se na něj podíváš a uložíš do skříně a při jejím přeskládávání si na něj hezky sem tam zavzpomínáš! Proč bys měla spát do šedesáti v dětském obrázkovém prostírání? Co je na tom špatného odložit dětské věci do krabice a pořídit si nové, které budou odpovídat mému věku? Než abys vyrazila sama za sebe do obchodu pro nové, dala si tu práci s tím projít různé obchody a rozhodla pro to pravé, tak radši budeš spát v tom starém, protože se ti prostě líbí. Jenže ono se časem začne rozpadat Rezzy, už nebude pěkné a bude se muset zašívat když v něm pořád budeš spát. Některé opravy budou náročnější a budeš s ním muset ke krejčové, aby ti pomohla přišít knoflíky na ta správná místa, protože tobě se při jejich šití samou nostalgií roztřepaly ruce a přes slzy nebudeš nevidíš do oka jehly! Budou potřeba záplaty, které tě budou při spaní škrábat ... a ty v něm i přesto zůstaneš spát a budeš se ptát "co je špatně!?"

To je přesně tvůj přístup k životu - je ti škoda opustit dětství, říct mu sbohem, zavřít za ním dveře od skříně a mít ho jenom jako pěknou vzpomínku. Tobě se to dětství i když je rozbité na hadry a neplní svou funkci, prostě líbí a nehodláš se vzdát. (stejně jako toho krásného obrázkové povlečení)

6 Monča Poky Monča Poky | 17. května 2016 v 21:53 | Reagovat

[5]: Sorry za chybějící slova, snad jste to pochopily :D. A ne prostírání, ale povlečení :DDDD

7 Monča Poky Monča Poky | 17. května 2016 v 22:22 | Reagovat

[3]: Souhlas - není jenom jedna strana. To je jak kdyby někdo řekl, že když někdo onemocní rakovinou tak prostě chemoterapie a šmitec. Jenže rakovina, může být stejně jako ta duševní nemoc různého původu. Pokud to má někdo v genech tak jasný - operace, chemoterapie a může být třeba 20 let relativně v klídku. Ale rakovina může vzniknout třeba i z radioaktivního záření - kdy se někdo vyskytuje na zamořeném území nebo pracuje na radiologii bez olověné vesty. Tenhle člověk má stejný přiznaky jak ten první - má zhoubný nádor. Také půjde na operaci a chemo, ale pokud pořád bude pracovat nebo se pohybovat pořád na tom samém místě jako před tím, tak mu to prostě nepomůže a bude mít problémy pořád a znova. K tomu, aby se uzdravil musí něco udělat - musí přijít na to čím to je a ten způsob života, kterej mu ubližuje, musí opustit a až pak může být zdravej. To je jenom jak to vidím já, je to jen taková myšlenka prostě. Ale myslím si, že je to pravda :DDDD

8 Johana Chiara Johana Chiara | 17. května 2016 v 22:39 | Reagovat

Ahoj Terez :-) Čtu každý tvůj článek, ale nekomentuju. Dnes jsem ale musela. Tak to vypadá, že podle Venina komentáře jsem uplně stejné dítě jak ty. Pokoj doma mám totiž dost podobný. Schleich figurky mám vyskládané na poličce nad postelí a rozhodně je nemíním schovávat a už vůbec ne dávat pryč. Kupovala jsem si každý rok jednu v krámku se suvenýry v Rakousku v Alpách, až do té doby, co ho zavřeli. I kdybych teď chtěla třeba nějakou jinou památku na dovolené, kde jsem byla v sedmém nebi, tak prostě nemám a  koníci jsou pro mě vzpomínky (a ne, fotky si tam fakt vystavovat nebudu :D). Co s nimi? zybylit do krabice, hodit na půdu, ať tam počkají na mé děti, zničí se nebo je něco sežere? Ne, dík. To samé povlečení. Občas, když je chuť, tak si vezmu to s koníkem, které jsem dostala před pár lety. Proč? Je pořád hezké a je snad nejpříjemnější a nejpohodlnější ze všech. To samé dalších milion věcí v pokoji. Docela by mě zajímalo, jak přesně by měl vypadat pokoj dospělé ženy. Poslední dobou letí minimalismus, takže jedna police, skříň, postel a stůl? Do toho všeho minimum barev? Všechno upravený, poskládaný a vyrovnaný? Tak jo, asi budu dítětem navždycky, protože takový styl nemám ráda. Mnohem bližší je mi takový ten zabydlenější. Ale to je jedno.
Je zajímavé, jací jsou tu najednou velcí psychologové. A jo, přijde mi hloupé soudit člověka podle pokoje, ať je jakýkoliv, když to je víceméně jediné, co víte(vidíte).

9 Anežka Anežka | 17. května 2016 v 22:57 | Reagovat

[8]: Nejsem si jistá jestli ti neutekla ta druhá část venina komentáře a tudíž i pointa. On je rozdíl když vidíš dva lidi s obrázkovým povlečením. POkud je jeden z nich duševně zdravý, zdravě sebevědomý a nezávislý na ostatních, tak si řekneš ok, prostě se mu to líbí no problem. Ale pokud vidíš druhého, který trpí duševním onemocněním, není schopný samostatné existence, je závislý na invalidním důchodě, tak tě prostě napadne, že by ti koníčci, králíčci a pejsátka mohli nějak souviset se zásekem v dětství. A pokud jsi dobře četla, tak Rezzy dala ven za pravdu, že to tak skutečně je, sice si to s těmi dětskými symboly nespojuje i když se to nabízí, ale veninu postřehu dává za pravdu.

10 Lacko z ask Lacko z ask | 17. května 2016 v 23:56 | Reagovat

[8]: Možná nejde o to, jak by měl vypadat pokoj dospělý ženský, ale pokud se někdo snaží být dospělý, tak směřuje snahu k pořízení vlastního bydlení, takže dětský pokoj nechá u rodičů kam se ještě nějakej čas vrací podle toho jak potřebuje, ale v reálu už je prostě fyzicky i psychicky "jinde". Fakt neznám moc lidí, co by si do svého prvního bytu stěhovali všechno dětské harampádí od rodičů. Byt rodičů je pak takovou krabicí na dětství. Pokud je tam, ale člověk zabedněnej, tak je to prostě blbý ...to kolikrát nemá šanci dospět ani duševně zdravej jedinec.

11 Lacko z ask Lacko z ask | 18. května 2016 v 1:09 | Reagovat

Ještě k tomuhle:
..."psychologem/ psychoterapeutem, který neřeší jen léky, ale stará se i o otřesenou dušičku, o to, aby se člověk nějak pomalu dával dohromady, aby se díval na věci i z jiných úhlů pohledu..."

To mě vůbec nenapadlo, že by to mohl takhle někdo chápat. Ale já od svého psychologa vždycky očekával přesnej opak - přijdu k němu se svým úhlem pohledu a nechci po něm, aby mi nabídl jinej pohled na věc, ale chci aby mě skrz ten můj, rozebral na kousíčky a snažil se mi pomoct najít tu vadnou část skládačky a pomohl mi jí opravit. Až pak mě může začít dávat dohromady, no ne? Příjde mi to jako zásadní rozdíl, ale možná jsem tě jen blbě pochopil ...

12 Ta "neviditelná" :) Ta "neviditelná" :) | Web | 18. května 2016 v 9:54 | Reagovat

S tím komentářem moc nesouhlasím, přeci jenom, každý má nějakou svou oblibu, co rád sbírá a tak. A ty sbíráš figurky a máš ráda koně, nevidím na tom nic dětinského :-) A převážně souhlasím s tvým názorem a navíc někdy se taky držím "maminčiny sukně".. a má to tak hodně lidí :-) Božínku, ten králíček je tak..ťuťíťu, pokaždé, když vidím fotku s ním, tak šišlám, jak malé dítě :-D

13 Jitka Jitka | 18. května 2016 v 10:34 | Reagovat

To anezka a monca poky

Vy dve studujete psychologii nebo jen placate blbosti na netu a hrajete si na chytry? Rozbory nechte na doktorech, vy jen delate vic skody jak uzitku. Je vtipny, jak v tom mate jasno a vite, co je pricinou nemoci.

Jinak at tu jen nehejtuju, Rezzy preju vse nej a pokoj mej, jak se ti libi :)

14 Alfirin Alfirin | E-mail | Web | 18. května 2016 v 11:46 | Reagovat

Ta fotka je super, byla jsi krásný šmudlík :-)

Být tebou, tak se zvysoka vykašlu na komentáře lidí, co  si o tobě vytvoří takový úsudek jen podle fotek pokoje... To byl zas jednou někdo přemoudřelý. Mně bude 25, v pelechu mám pět plyšáků a nevidím jediný důvod proč je tam nemít ;-)

K podsouvání vlastní víry lidem, kteří mají problémy, se radši vyjadřovat nebudu, protože nechci tenhle pěkný blog kazit vugarizmy :-D

Měj se krásně, Terry! :-)

15 Victoria Victoria | Web | 18. května 2016 v 12:06 | Reagovat

Osobně si myslím tohle: Vy, kteří tady tak úžasně radíte a jste děsně chytří, s tou nemocí nežijete. Žije s ní Terka. Trochu mi přijde, jako byste si o ní mysleli, že je nesvéprávná nebo co. Jelikož s tou nemocí žije ona, měla by se sama rozhodnout, jak bude bojovat. Ano, někdy není špatné zkusit něco nového, ale proč se do něčeho nutit, když o tom nemám valné mínění. Takže Terry, nevšímej si jich. Možná to myslí dobře, ale TY o sobě rozhoduješ.

Mně se tvůj pokoj líbí. Taky mám na posteli pár plyšáků, na knihovničce nalepené motýlky a další blbůstky. A ano, občas potřebujeme rodiče i v tomto věku, takže i tohle je diskutabilní.

16 ven ven | 18. května 2016 v 12:37 | Reagovat

Od jisté doby u sebe pracuju na tom vyrovnání se s dětstvím. Měla jsem prosím pěkně velmi funkční rodinu a dobré dětství. Naši se o nás starali, ezdili jsme na dovolený a na dobrou noc byla pohádka. Mamka si s náma hodně hrála a dělly jsme se sestrama ty krouky, co jsme chtěly. Ale ona se ta traumátka nastřádaj. Stačí být trochu hyperaktivní (hyperaktivní dítě jen zoufale hledá, čím by uspokojilo své rodiče, respektive matku) a tvrdohlavá a máte to hned. Ven, my ti budem stopovat, jak dlouho vydržíš sedět na židli, jo?

Dnes jsem kolegyni zkoušela vyprávět, jak mě mamka srovnávala se starší a bezproblémovou sestrou. A víte co? Tu historku o tom, jak mamka zaměnila můj (lepší) výsledek se sestřiným a trvdila mi, že to tak určitě bylo, sem si prostě nepamatovala tak, jak jsem ji tisíckrát omílala ve své hlavě dřív. Ono... asi ji pouštím. Tu malou Ven. Asi ji vracím té mé mámě do toho měření času, po jakej vydrží sedět vklidu na židli. Ona to nejspíš moc dlouho nevydržela, jak se znám, dávám tomu max deset vteřin. A pak se jí nejspíš uplně všichni smáli a asi se cítila dost mizerně. Ale to je minulost. Zavírám dveře.
Už nejsem jejich dítě. Jsem jejich dcerou, ale dítětem, pardon, tím mě už nenazývejte... Mám prsa, menstruaci a vlastní konto. Za rodiči jezdím na návštěvu a je to hodně fajn. Ale žiju sebe. Ne svý dětství.

A víte, já o sobě neříkám, že věřím v Boha. Nebo boha? Je úplně jedno, v co si kdo věří. Jak si to nazve. Ale strašně moc věřím v sebe. Já já já na prvním místě. Servisuju sebe, skládám si tu polámanou duši. A jsem čím dál tím víc spokojená. A z toho pak můžou vyvstávat další věci. Třeba úspěšnost v práci. Krásnej byt kolem sebe. Čistý vztahy s lidma. Naplněnej partnerkej vztah a rodina. Ale být matkou a malou Ven na zádech? Díky, na to ještě není čas...

Rezzy, je to tvoje volba

17 ven ven | 18. května 2016 v 12:39 | Reagovat

A k pokoji... Můj byt je hezkej a útulnej. Mám v něm tři mrňavý panenky jako dekorace a na gauči plyšovýho medvěda na tulení. Taky mám obrázky na zdech a některé z nich rozhodně zavání infantilitou (existuje takový slovo vůbec?). Nejde o to, CO má Terka reálně v pokoji. Ale o to, z jakýho motivu má takovej pokoj, jakej má. Má ho, protože je dítě svých rodičů a jako dítě kolem sebe potřebuje dětský prostředí? Nebo to má proto, že se jí to jen a pouze líbí a je to její vkus?

18 bells bells | Web | 18. května 2016 v 12:39 | Reagovat

Nemyslim si, ze je spatne zustat do jiste miry ditetem az do smrti..samozrejme jen do jiste miry,ale jak je videt ty moc dobre vis,kde mas slabiny a verim, ze az se budes citit silnejsi v kramflecich,tak na nich zapracujes:)..ovsem zachovat si v sobe trochu toho detskeho pohledu na svet je neuveritelne stesti!!!...je mi 26let mam 8.mesicni dcerku a v manzelske posteli mam psiho plysaka,ktereho mam od svych 15...A vuuubec se za to nestydim;)))

19 ven ven | 18. května 2016 v 12:41 | Reagovat

A Terko, jsi hustá, že jdeš s kůží na trh. Mohla ses schovat do ulity a můj komentář třeba vymazat. Byl pro tebe určitě dost nepříjemnej. Ale tys ho přijala, třeba se nad ním zatvářila kysele, ale něco z mýho komentu do tebe šťourá a ty to cítíš. Ten hlásek toužící po uzdravení v tobě chytá stéblo a jdeš do konfrontace. Hustý!

20 matka matka | 18. května 2016 v 13:35 | Reagovat

jj. Hustý :-))))
Tolik odvahy, nasazení a vytrvalosti :-)
Najít v tom všem tu svou nádhernou vlastní osobnost.
Jako děcko jsem si říkávala i dodnes si občas říkám - Jsi královna, tak si nehraj na chudinku :-)
Je to úleva býti královnou.
Hustý, jít dál krůček za krůčkem :-)

21 ven ven | 18. května 2016 v 14:05 | Reagovat

jo. seberozvoj je dřina. strašná. často brečím, jaká.
ale pak se stanou životní okolnosti, co člověk fakt nečeká, třeba že mu partner po desetiletym vztahu měsíc před svatbou řekne, že končí, a ten člověk se z toho nezhroutí.
a to je ten výsledek.

22 matka matka | 18. května 2016 v 18:43 | Reagovat

[21]: Připadá mi, že jsem hodně, hodně let nebrečela. A pak jsem spustila, a nemohla přestat.
Tehdy jsem ještě nevěděla, proč pláču. To až časem, kdy jsem začala plakat "tématicky", tedy věděla jsem, o čem, či proč pláču. A takový pláč pak byl, či bývá velmi, velmi úlevný. Jen ho v sobě nesmím zarazit. :-)

23 Melly Melly | Web | 18. května 2016 v 18:45 | Reagovat

Popravdě jsem nad tím předtím vůbec nepřemýšlela. A jak čtu tady ty komentáře, tak mám dojem, že spousta lidí se snaží tě uklidnit, že to tak mají taky a proto je to v pořádku. Taky jsem v některých věcech nesamostatná a líbí se mi třeba některé pohádky. Ale zamýšlet se nad motivem, proč se takovými věcmi obklopuju (a proč ty) mě nenapadlo.
Jinak nemám pocit, že by se ti tu snažil někdo podsouvat svou víru, ale jak občas jsem četla u jiných článcích komentáře od Anežky, tak mi spíše připadá, že se ti prostě snaží pomoct jak nejlépe umí...
Drž se. Možná bys mohla celé toto téma probrat s psycholožkou, pokud to v tobě nadále hlodá... A kdybys chtěla, tak klidně napiš někdy zas e-mail:)

24 Ellaria Ellaria | Web | 18. května 2016 v 21:23 | Reagovat

Názorů se tady objevilo nepřeberné množství.
Čiste subjektivně; sbírka figurek a povlečení s obrázkovým motivem mi nepřijde jako projev/zaseknutí se v dětském období. Lidé sbírají všemožné předměty a mít je vystavené považuji za smysl sbírání - neděláme to přeci proto, aby předměty končili na dně skříně, ale proto, že se nám líbí a chceme je mít na očích, ne? Kdyby sis s figurkami koníků hrála to už bych směřovala k tomu, že něco není docela v pořádku, ale takto nevidím problém :D

Samostatnost x nesamostatnost je také velká kapitola, protože pro každého začíná a končí někde jinde. Za sebe bych řekla, že samostatná jsem - úřady, lékaře a jiné formality zařídám. O domácnost se postarám. Čas od času mi mamka v něčem pomůže/doprovodí mě a neberu to jako projev své nesamostatnosti, ale jako podporu od ní - předává mi své zkušenosti, pomáhá mi. I když jsme oficiálně dospělé je přirozené, že v některých oblastech potřebujeme oporu.
Bydlení s rodiči mi nepřijde jako správný metr samostatnosti. Třeba já bych mileráda bydlela ve vlastním, ale vzhledem k tomu, že studuji a nemám finance (i kdybych měla třeba tři brigády na nájem by to nestačilo) nemohu. A nemyslím si, že by mě proto někdo považoval za nesamostatnou.

A mimochodem fotky Tristánka s králíčkem jsou krásné :)

25 *Shock *Shock | Web | 19. května 2016 v 21:17 | Reagovat

Každý je vždy stále dítětem ve starším věku. Máš krásný pokoj a pejska:-)

26 Anežka Anežka | 20. května 2016 v 1:06 | Reagovat

Zdravím! Na maila mi přilítly dva solidně nenávistné komentáře, vidím, že zveřejnit tu zde svůj e-mail, byla velká chyba. Nechci být zdrojem dusna na tvém blogu, ani nechci dostávat takové zprávy, proto se umlčím. Budu tě dál sledovat a držet palce ať máš co nejvíce šťastných dnů v řadě za sebou a těch řad ještě více před sebou :). Drž se holka! Loučí se Anežka ...

27 robinsonka robinsonka | 20. května 2016 v 2:50 | Reagovat

Rezzy obdivuji tvou otevřenost s jakými tu sdílíš své pocity a bolesti, klobouk dolů. Podle mě jsi statečná holka, co se s životem pere seč může. Co se týče toho dítěte v tobě, myslím, že by bylo fajn zapracovat na větší samostatnosti ohledně úřadů a lékařů. Jinak ten tvůj králík je tak krásně zbarvenej, neuvažuješ o účasti na nějaké soutěži či výstavě?

28 Petra Petra | 20. května 2016 v 12:54 | Reagovat

Anežko, nevím, co Ti přišlo za komentáře na mail, ale je škoda, že právě tohle Tě odradí natolik (že by nedospěle) a najednou zavřeš vrátka. Ano, třeba někomu Tvé komentáře nesednou, ale třeba stránky Rezzy čte někdo, komu Tvé připomínkování, jiný úhel pohledu mohl pomoci.
Já osobně v Boha nevěřím, ani v to, co si tu psala, ale to neznamená, že bych Tě osočovala, ba naopak, hodně jsem o těch komentářích přemýšlela a snažila se vnímat i z jiných úhlů pohledu. Jen mě trochu zarazilo to, jak píšeš, že je Rezzy závislá na ID...ano, je to pěkné, že skutečně nemocnému člověku přichází pravidelně peníze, ale ta částa není pro život příliš dostačující - zaplatíš si z toho léky, jídlo, chceš nějak společensky žít, aby si nebyla jen doma u TV, netu...třeba se starat o svá zvířata, nakoupit kvalitní potraviny a ono už moc peněz z ID nezbývá, troufám si tvrdit, že mnohdy je opravdu potřebná pomoc k tomu, aby si člověk zaplatil bydlení nebo je rád, že ještě bydlí s rodiči, pokud nemá partnera. Ono je hezké, si najít brigádu, práci a pracovat, ale co když je potom nemocný často v nemocnici, jak na něho bude zaměstnavatel nahlížet, jak se zachová? Raději přijme někoho, kdo nabízí větší jistotu.
Já si myslím, že lidé jsou dětmi svých rodičů a to nemusí znamenat to, že jsou dětinští, nesamostatní. I jako děti svých rodičům se můžeme jednoho dne chovat velmi zodpovědně a dospěle a to tehdy, když se třeba role obrátí a rodiče potřebují naši pomoc, péči...
Proč by se měla Rezzy zbavovat povlečení s motivy koní? To i zase úplně dětské nepřijde. Proč nemít v posteli něco příjemného, s bonusem na milou osobu? Určitě až bude povlečení nepoužitelné, Rezzy se ho vzdá, jako oblečení, které jí nebylo z dob anorexie a tady se třeba Rezzy "pochlapila" a koupila si oblečení větší. Zbavila se minulosti...
Rezzy, přeji Ti, aby se Ti dařilo, aby si našla vyrovnanost nejen v chemii mozku, aby Tě netrápilo to, proč ses ocitla po tak krátké době v nemocnici a hlavně si našla vnitřní klid!!!

29 robinsonka robinsonka | 20. května 2016 v 15:10 | Reagovat

[28]: Naprosto souhlasím.

30 matka matka | 20. května 2016 v 17:19 | Reagovat

[26]:Nevím, co Vám kdo napsal, mě kdysi také psali že mne nenávidí, pošlou na mne woodoo, že su zmije jedovatá,...
Jde i v tomto případě o to, co s tím. Jestli se člověk nechá "zadupat", nebo půjde dál sebevědomě, či sebejistě, podle svého.
Ale samozřejmě to nemusí být forma komentářů na webech. I když zde se to týká života velmi, velmi blizoučko.

31 banalite banalite | Web | 27. května 2016 v 23:53 | Reagovat

Já si myslím, že se rozhodně není z čeho se vinit, nebo se za co stydět. Vždyť jsi se sama odstěhovala do Prahy, jen prostě, v současné situaci to nefungovalo, a je pro tebe bezpečné být doma radši než sama někde v cizím městě.

32 Janet Janet | Web | 31. května 2016 v 18:39 | Reagovat

No mně teda spaní v dětském povlečení doopravdy nepřijde divné. A vlastně si ani nemyslím, že povlečení s motivy koní je dětské. Já mám také na povlečení malované slony, nebo třeba dalmatiny a nepřijde mi v tom divné spát. A figurky koní mám v pokoji také. Myslím si, že je každého věc v čem se mu spí dobře a co rád sbírá. Hodně lidí má různé sběratelské vášně a není na tom nic špatnýho. Rezzy dělej si co chceš ty, sbírej co chceš ty a co tě baví. I to člověku hodně pomáhá. Obdivuji tě a mysli na to, že vždy je to jen a jen tvůj život. Přeji ať se ti daří. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama