Hořkosladké chvíle

9. května 2016 v 14:40 | Rezzy





Těšila jsem se z léčebny domů jako malé dítě. Na rodinu, na pejska. Na svoji postel. Na svoje knížky, svůj notebook... na náš obývák, naši televizi... Na procházky s pejskem, na nákupy s mamkou... Na zelenou trávu a usměvavé sluníčko... No, myslela jsem, že z toho budu mít lepší náladu...

Oblíbená fráze mojí mamky: "To, že jsi nemocná, ještě neznamená, že nebudeš doma nic dělat."
Tuto frázi různě obměňuje. "To, že máš schizofrenii, ještě neznamená, že si nebudeš uklízet v pokoji."
A tak různě.

Mamka to nemyslí špatně. Ale já nevím, jak jí vysvětlit, že někdy jsem ráda, že vůbec žiju. Pár králičích bobků a seno kolem klece mě vážně nevzrušuje ve chvíli, kdy se bojím, že se rozpadnu na kousíčky. Kdy mě bolí už jen samotný nádech a výdech.

Svět se točí. Snažím se soustředit se na jeden bod a trochu zpomaluji, ať nespadnu. Je mi na omdlení. A mamka se diví, že nechci jít se psem ven alespoň na hodinku... Vždyť mě sama dnes chytala na schodech, když se v mých očích najednou měnil jejich počet.

"Kamarád", se kterým jsem si to tak trochu vyříkala a jsme zatím opravdu jen kamarádi, chce jít se mnou ven. Ještě nepochopil, s kým má tu čest, jinak by vzal nohy na ramena a byl by fuč.

Občas toužím po příteli, po lásce, po něčí blízkosti, když nepočítám lásku mých rodičů. Ale je to jen občas a místo toho jsem radši zalezlá s pejskem v posteli. Tristan je moje miminko, můj psycholog, můj psychiatr. Tristan je kouskem mojí duše. Mezi mnou a Tristanem je jakési kouzelné pouto.

Když jsem se ve třinácti sebepoškozovala, přišlo mi, že jsem velice blízko peklu. Hlavně když jsem se rozhodla se s tím svěřit výchovné poradkyni ve škole. "To je hrůza, kam až jsem to dotáhla, kam jsem se dostala."
První psycholožka, první psychiatrička. Po nějaké době první antidepresiva. "Beru prášky, je ze mě blázen, to je strašné."
První pobyt v léčebně. "Víc hluboko už jsem snad klesnout nemohla!"
Anorexie. "To snad není možné, že jsem se dostala až k anorexii..."
A tak dál. Spoustu různých prášků a jejich změn, další pobyty v léčebně. A já si vždycky říkala, že víc nemocná už snad ani být nemůžu, ale vypadá to, že tahle cesta nemá konce. Co přijde příště?

"Co když umřu?" napsala jsem kamarádovi.

Došla mu slova.


 


Komentáře

1 Ordinary-Princess Ordinary-Princess | Web | 9. května 2016 v 19:54 | Reagovat

Ty neumres!! A lasku zazijes. Kazdy ma pravo na stesti a ty to stesti mit rozhodne budes!!! :)

2 Anežka Anežka | 9. května 2016 v 20:46 | Reagovat

Fajn, že se ti konečně splnilo přání být doma. Přeji ti, ať si užiješ spoustu klidných dnů. Jinak by mě docela zajímalo, co by sis na tu otázku, kterou jsi položila kamarádovi, odpověděla sama. I když ta otázka zní strašidelně, tak je podle mě hodně zajímavá. Také jsem si nějakou její variantu kdysi pokládala a dovedlo mě to k tomu, že jsem se snažila otupit své samotářské já a pokoušela se navazovat vztahy s ostatními lidmi - jejich životy se staly součástí mého a můj byl zas součástí toho jejich. Po letech samoty, to byla zajímavá a osvěžující změna :).
Přeji ti, ať je ti co nejlíp!

3 Victoria Victoria | Web | 9. května 2016 v 23:31 | Reagovat

Na tohle se hodí téma týdne na blogu: Zavři oči a věř.
Věř, že všechno bude jen a jen lepší. Musí. A taky bude.

4 Ev. Ev. | Web | 10. května 2016 v 0:12 | Reagovat

Moje oblíbená fráze je - "Každý jednou umře."

Mamka to určitě nemyslí špatně, jen někdy člověk nemůže úplně pochopit to, jak je na tom ten druhý, pokud to taky nezažije. Je těžké odhadnout, co se v tom druhém odehrává.

Já jsem oproti tobě zdravá. Nebo alespoň nevím o tom, že bych nějakou nemoc měla - dost pravděpodobně i mám. Ale to není hlavní. Taky jsem na tom poslední dobou dost špatně, k psychologovi jsem se za celou dobu nedonutila jít. Nejsem si jistá, jestli by to něco vyřešilo. Také toužím po lásce a někom, kdo by mě měl tahle rád. U sebe tomu moc nevěřím, ale tobě budu držet palce, ať si někoho takového někde najdeš. Věřím tomu, že se najde člověk, který tě bude mít rád takovou jaká jsi. I když to může být těžké.

To, že umřeš, je jistá věc. U každého z nás. Ale věř tomu, že předtím máš ještě dlouhou cestu, kterou určitě zvládneš! Já ti věřím, zvládla jsi toho už hodně a jistě ještě hodně zvládneš! Jsem tu pro tebe, kdykoliv se mi můžeš ozvat, ráda někoho podpořím. A všichni ostatní, co ti sem píšou, tu jsou pro tebe taky. Je fajn mít takovou podporu, no ne? :)

Určitě to zvládneš, nevzdávej se!! :)

5 Anežka Anežka | 10. května 2016 v 0:28 | Reagovat

Jinak Rezzy to s tou mamkou - zkus najít způsob jak jí vysvětlit to jak se cítíš, tak aby to pro ní bylo pochopitelné. Myslím si, že dobrá komunikace je v tomhle případě základ. Protože pokud se k tobě bude chovat takovým způsobem, který bude naznačovat, že úplně nerozumí tomu jak se zrovna cítíš, tak ať tě to může vnitřně trápit a tohle trápení nikomu nepřidá. Člověk si pak někdy může i paradoxně podvědomě přát, aby došlo ke horšení stavu, aby si ten na druhé straně konečně uvědomil, jak zle mu je...

6 Melly Melly | Web | 10. května 2016 v 15:20 | Reagovat

Čekala jsem, že když se vrátíš z léčebny, tak ti bude nějakou dobu zas fajn. Ale jak to popisuješ, tak ti asi moc fajn není :( Moc ti přeji, aby ti aspoň na chvíli bylo zase lépe.
Terry... A podle tebe je smrt konečná?

7 Petra Petra | 10. května 2016 v 16:30 | Reagovat

Z článků mám smíšené pocity...jak si popisovala, co se děje třeba v nemocnici, jak vypadá vydávání léků-to je běžná praxe, ano, vypadá to divně, ale bohužel, kontrola je potřeba, kolik pacientů se snaží léky nebrat nebo jiné dávkování, než má? To víš i Ty. Nyní mi přijde, že se na maminku zlobíš, ale asi by to chtělo nastavit nějaká pravidla. Žiješ s nimi, tak je jasné, že se něco od Tebe očekává. Sama by si zatím asi vůbec nezvládla bydlet, tak by bylo dobré říci, jak si to představuješ Ty, jak rodiče apod. I to, aby bylo třeba nějaké znamení, signál, aby poznali, že potřebuješ být sama se sebou, kdy potřebuješ odbornou pomoc apod. Rezzy, je to Tvůj život a jak se k němu postavíš je na Tobě"

8 Danča Danča | 10. května 2016 v 18:43 | Reagovat

Těšila jsi se domů jako malé dítě, protože v duši jsi malým dítětem. Nemoc ti bohužel nedovolila dospět a znemožňuje ti převzít zodpovědnost za svůj život. Tvoje maminka to ví, ale nedokáže se s tím smířit, proto jedná tak jak jedná. Tobě je hořce, protože bys potřebovala spíš politování a její náruč, přesně to co potřebuje dítě když si rozbije koleno. Ať je to brzo lépe, jde vidět, že je ti úzko i teď. Přeju vše dobré!

9 Van Vendy Van Vendy | Web | 10. května 2016 v 20:03 | Reagovat

Mamka tě chce udržet v pořádku právě tím, že chce, abys dodržovala určité rituály, mezi které patří i úklid. Vzpomněla jsem si při čtení na knížku Robinson Crusoe, kde Robinson přežil ve zdraví hlavně tím, že si stanovil každodenní podíl práce, kterou musí udělat, a každodenní modlitbu a každodenní zápis do deníku. Nicnedělání a trápení se nad sebou samým je totiž nejjednodušší cesta, jak jít dolů. Věřím, že tě občas bolí i dýchat, že se cítíš mizerně, že se ti chce jenom ležet a spát nebo brečet, ale když to překonáš právě díky tomu, že jsou věci, které musíš udělat, najednou zjistíš, že to jde a že věci nejsou tak hrozné.
Navíc, že tě mamka "citýruje" a snaží tě dělat věci, které bys dělat měla, znamená, že tě pořád bere za zdravého schopného člověka. To by ti mělo polichotit, nebo chceš být taková nemocná a trápící se až do smrti?
Nebo dokonce umřít?
Sepiš si důvody, proč žít a proč umřít. Nakonec zjistíš, že ze všech důvodů, proč umřít, zbude jen jeden - to, že se momentálně cítíš pod psa. A že těch důvodů pro to, proč žít, je daleko víc. Nevzdávej se. Člověk roste s tím, že bojuje. Někomu to trvá dýl, někomu kratší dobu, někdo je odvážnější, někdo méně, ale je hlavní, nevzdávat se.
S mamkou se zkus domluvit třeba na tom, že bys chtěla svou chvilku denně, ale jinak opravdu, nepodléhej svým strachům, a svým pocitům úzkosti a smutku. Zčásti to všechno může být ovlivněno i tím, že jsi v pubertě, pořd ještě, takže ty své pocity neber až tak vážně, aspoň to zkus. Ve svém vlastním zájmu. A ber to s mamkou tak, že po tobě nechce nic nemožného, nic, co by jiné holky v rodinách nedělaly, koneckonců, kdyby jsi začala s někým žít a odstěhovala se do samostatného bytu, koukala bys, co všechno bys najednou musela dělat a zařizovat. Být dospělý a samostatný znamená nejen svobodu v rozhodování a možnost dělat si, co chci, ale také spoustu odpovědnosti, protože jsou věci, které za nás nikdo neudělá. Možná i tohle ti mamka chce ukázat, tím, že tě nutí k určitým činnostem.
Drž se, Rezzy, doufám že jsem tě tím komentářem nerozesmutnila, jen jsem chtěla říct, že život je kapku složitější a ne všechno, co po nás chtějí rodiče, je špatné nebo nepřijatelné. :-)
A je moc dobře, že máš svého Tristánka! Pejsci jsou úžasní tvorečkové.

10 Van Vendy Van Vendy | 10. května 2016 v 20:07 | Reagovat

P.S. Rezzy, v předešlém komentáři jsem rozhodně nechtěla bagatelizovat ani fakt, že jsi skutečně nemocná. Ale jde o to, že bys měla pracovat na tom, aby ses uzdravila, a vím, nebo vidím, že to není vůbec lehké. Jen jsem chtěla říct, aby ses dívala dopředu a snažila se netrápit tím, co je. Máš před sebou pořád budoucnost, která se může změnit k lepšímu. Můžou být časem vynalezeny nové léky, které pomohou daleko víc. A pořád máš svou rodinu, máš mamku, tátu, bráchu, pejsana, prarodiče a kamarády, to všechno jsou poklady, které se nedají vyčíslit. Tak se drž! :-)

11 letmebebeautiful letmebebeautiful | 11. května 2016 v 19:29 | Reagovat

Nemáš to jednoduché, věřím v to, že jednou (snad ne za dlouho) budeš vpořádku, že se to bude postupně zlepšovat a budeš spokojená, soběstačná a zdravá:) Myslím si, že se ti mamka snaží pomoct nějak se udržet aspoň v denních věcech, které se dělají pořád abys uplně "nevypadla" ze všedního světa:) Čímž nechci vůbec zlehčovat tvůj stav, to v žádném případě, tak jsem to nemyslela... Je fajn, že máš aspoň toho pejska jako takového velkého přítele:) A každý jednou umřeme, nemyslím si, že bys měla umřít někdy v blízké době, jsi statečná a šikovná, že to zvládáš:) Drž se!

12 Elis Elis | Web | 11. května 2016 v 20:23 | Reagovat

Ahoj Rezz, zase jsem tu chvíli nebyla a koukám, že stále bojuješ, jednou dobré a jednou špatné chvilky. Každopádně máš naší podporu, užívej sluníčka a myšlenky týkající se smrti zahoď pryč. Drž se!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama