Jedeme dál

22. dubna 2016 v 15:28 | Rezzy






Nevím už proč, ale předevčírem se mi hrozně zachtělo jet domů. Za rodinou, za pejskem. Snažila jsem se ukecat lékaře, ale bezúspěšně. Chtěla jsem tedy odepsat revers. Příští týden se dovím výsledek, ale na 99% si myslím, že to neklapne. Přišli ze soudu... a argumenty doktorky a mamka byly asi lepší. A jelikož už jsem tady dlouho (v téhle nemocnici může být člověk jen omezenou dobu), půjdu na dolečení do jiné léčebny nebo nemocnice. Chtěla bych hrozně někam, kde mají hiporehabilitace. Zatím jsem nic moc nenašla, tedy spíš jsem neslyšela natolik pozitivních názorů, aby kvůli tomu jela třeba přes půlku republiky.

Vypisovat vše, co se dělo a děje by asi nebylo moc zábavné. Tak stručněji... první dny jsem třeba pořád do něčeho bouchala hlavou. Do skříně do dveří. Nevím proč. Spolubydlící na mém pokoji se měnily, ale rozuměla jsem si se všemi.
Za ten můj neklid mě brzy začali kurtovat nohy a ruce. A jen když jsem potřebovala v noci na záchod, tak jsem si sedla a čekala, kdy se mi sestřička na kameře stihne. Za každou hloupost mi dai lék na zklidnění a přikurtovali mě. Zní to pěkně na nic, ale já cítila... bezpečí. Zvláštní. Občas na mě volali i ochranku, ale já jsem se nikdy s nikým neprala.

S babičkama jsem si tak užila dost. Jedna měla 96 let! Jenže neměla zuby a já jí nerozuměla, co chce. Tak jsem už jen bezradně pokrčila roameny a babička mi řekla - ty jsi potvora, tebe bych doma chtít nechtěla. Ach jo,.. a to se ke starším lidem snažím být tak milá... :D Ale o tom už jsem psala nejspíš v předchozímm článku...

Jeden den jsem byla zase přehnaně paranoidní. Pořád si mi vrací podoné bludy nebo se objevují nové. Bylo ještě dost brzy ráno a já už nemohla spát (vstávám teď tak do čtyř, pěti). Věděla jsem, že někdo chtěl nemocnici zničit, tak jsem šla za sesternou a zavolá policii nebo armádu. Řekla, že všechno je v pořádku a že můžu jít ještě spát. Co jsem udělala? Šla jsem na pokoj a vytočila 158. Řekla jsem jim, že se chystá nějaké spiknutí. Sestřička ze mě málem dostala infarkt, zabavila mi mobil a prikurtovala mě.

No a jinak svoje narozeniny jsem jsem musela "oslavit" v nemocnici - žádná oslava vlastně nebyla... ale už jsem dostala dárky od rodičů, brášků, prarodičů a ttěším se, až bude hezky a budeme sedět ma zahradě, pít kávu a jíst mooučník :))

Mám toho plný kecky. Jak říkal pan doktor... Jo, mám. Ale ještě pořád mám důvody k radosti, ještě mě čeká spoustu hezkého!

Mějte se krásně!

Důležité! Pokud víte o nějaké dobré léčbně nebo tak... tak dejte vědět, musím někam jet na dolečení a do Opavy se mi počtvrté nechce. Chdi něco jiného. Teď jsem v Třinci moc spokojená, bohužel ta délka pobytu je omezená...

Děkuji a přeju hezký zbytek dne!




 


Komentáře

1 Petra Petra | 22. dubna 2016 v 17:50 | Reagovat

Rezzy, prý Opava...no a samozřejmě Praha Bohnice - tam je hippoterapie nebo Kroměříž. Opatruj se a zkus se zeptat na tu možnost lázní.

2 robinsonka robinsonka | 23. dubna 2016 v 3:09 | Reagovat

Já myslím, že by nebyly špatné Bohnice, co vím tak tam mají koníky....

3 Effy Effy | Web | 23. dubna 2016 v 21:09 | Reagovat

Rezzynko, drž se!
Co se týče léčeben, jak už holky zmiňovaly, na Bohnice jsou dobré ohlasy:)

4 letmebebeautiful letmebebeautiful | 24. dubna 2016 v 12:03 | Reagovat

Drž se! Prošla jsi si spoustou věcí a jsi dobrá, že to nějak zvládáš, snad se dostaneš i na chvilku domů... O léčebnách toho moc nevím takže ti v tomto neporadím, promiň, ale opravdu doufám a přála bych ti nějakou, kde budeš spokojená:) Opatruj se a drž se!

5 fall fall | 24. dubna 2016 v 14:11 | Reagovat

Pridam se k nazorum na Bohnice. Mam v okoli jednu osobu, ktera tam jezdiva, a zatim jsem od ni neslysela negativni ohlas.
Byvala pritelkyne meho kamarada tam opakovane pobyva take, a to s velmi podobnymi problemy, jako popisujes ty,
a take jsou ty pobyty hodnoceny kladne.
Takze za me Bohnice😊

Myslim na tebe v dobrem.

6 fall fall | 24. dubna 2016 v 15:07 | Reagovat

A ted jsem s tim kamaradem primo volala a rikal, ze primo v arealu Bohnic je farmicka, kde jsou i konici:).

7 Ellaria Ellaria | Web | 24. dubna 2016 v 23:02 | Reagovat

O léčebně, kterou bych mohla doporučit bohužel nevím, ale pevně doufám, že tě přesunou někam, kde to vyjde s koníky, určitě bys tak byla spokojenější :)

8 Melly Melly | Web | 25. dubna 2016 v 21:00 | Reagovat

Rezzy, drž se:) Snad ti bude už brzy lépe!:)

9 Anežka Anežka | 2. května 2016 v 13:07 | Reagovat

Nechtěla bys v Opavě zkusit Holos? Je to jediné pracoviště, které pracuje s (uznanou!) diagnozou psychospirituální krize, snaží se řešit duševní poruchy celostně. Je tam i hippoterapie a spoustu dalších forem terapií. Zakladatel tohoto přístupu byl zrovna teď v ČR, po Praze probíhaly konference ohledně transpersonální psychologie. Mrkni na to až budeš ready a nenech se odradit prvním dojmem, zkus zabrousit trochu hlouběji budeš-li chtít. Podle mě by ti to mohlo hodně pomoci - jako doplňková léčba,k té kterou nyní podstupuješ, tj. pokusit se to nakombinovat.

Tady je výtah o co jde:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Psychospiritu%C3%A1ln%C3%AD_krize
Psychologové a psychiatři jsou zpravidla při setkání s výše uvedenými symptomy velmi obezřetní neboť psychospirituální krize v mnohém připomínají vážné duševní poruchy z okruhu psychóz. Rozhodnout, zda se jedná o duchovní krizi, v praxi znamená zároveň stanovit, zda by klientovi pomohla alternativní strategie léčby vypracovaná odborníky na tuto problematiku.

A zrovna včera vyšel tento rozhovor, určitě doporučuji pro rozšíření obzorů.
http://video.aktualne.cz/dvtv/umele-oplodneni-jezdi-sem-pary-z-celeho-sveta-o-pravu-na-dit/r~9cf744040fc211e6888a0025900fea04/

10 Anežka Anežka | 2. května 2016 v 13:11 | Reagovat

Tady odkaz na pracoviště Holos:
https://holos.cz/sluzby-aktivity/celostni-lecba-rozvoj-osobnosti

11 Anežka Anežka | 2. května 2016 v 13:13 | Reagovat

Jsem dala špatný odkaz na ten rozhovor, je tady. Ale je to jen pro zajímavost, jsou tam zajímavé postřehy pro vlastí zamyšlení ...
http://video.aktualne.cz/dvtv/holotropni-dychani-muze-cloveku-umoznit-prozit-peklo-nebo-ra/r~2c0cdd300d3311e680b40025900fea04/

12 fall fall | 2. května 2016 v 19:19 | Reagovat

...muj nazor je, ze v prve rade je dulezite vybrat tu strategii, ktera nemocnemu da nejvice bezpeci a podpory.
Neverici clovek se muze dostat do duchovni krize?
Hm...nevim, ale byla bych hodne obezretna v oblastech viry a duchovna tam, kde neni poptavka

13 MATKA MATKA | 2. května 2016 v 20:51 | Reagovat

[12]: Souhlas.
I když do duchovní krize, tedy do krize osobnosti, se může dostat každý člověk.

"Vtip" je v tom, že např. holotropní dýchání může člověku umožnit prožít peklo, ale toto přece není třeba, pokud není současně nabídnuto řešení. Strachu a pekla si lidé i tak prožívají až až a další "nášup" nepotřebují.

A míchat klasickou léčbu s léčbou duchovní - no, do toho bych po jistých zkušenostech nešla. Leda by klasický lékař nade mnou "zlomil hůl".

14 fall fall | 2. května 2016 v 21:03 | Reagovat

[13]:
Moje vira v Boha je pilirem meho zivota. Presto nejsem schopna videt reseni skz nej ve vecech nemoci takto zavazneho charakteru.
Pokud se clovek rozhodne vyuzit Bozi pomoc, projde mnohym neprijemnem snaze a bude odolnejsi. Vidim ale jako slozite a riskantni umele vytvaret pouto k Bohu, a obzvlaste v pripade, kdy je nemocna mysl.
Obecne jsem nejak citiva na viru podnecovanou u lidi v tizive zivotni situaci...

15 fall fall | 2. května 2016 v 21:07 | Reagovat

Z druhe strany myslim, ze lecebne prostredi, kde se pohybuji duchovne stabilni lide, muze byt terapeuticky a hojive mnohem ucinejsi nez klasicky spital.
Otazkou je, nakolik dokaze personal byt nastrojem, a nakolik se v tom iniciuje on sam...

16 ven ven | 3. května 2016 v 12:02 | Reagovat

Anežlo, o psychospirituální krizi je článek v květnovém Pravém domácím časopise. Byl tam rozhovor s mužem, který se tím u nás zabývá. Přišlo mi to hodně zajímavé a prospěšné. Ve svinstvech tohoto typu se máchá kde kdo a musí být skvělé narazit na pomoc od lidí, co o tom přemýšlí nad rámec diagnózy a léků, kteří v průšvihu vidí prosředek k růstu. Sama bych určitě něco podobného v některých obdobích žití uvítala.

17 ven ven | 3. května 2016 v 12:04 | Reagovat

časopis zde: http://www.pravydomaci.cz/#!201605/c7pe

18 matka matka | 3. května 2016 v 14:15 | Reagovat

[15]:Jde i o to, jak si člověk, který takovým léčením úspěšně projde, udrží nastolenou rovnováhu, obnovenou životní energii, zdraví.
Byla jsem svědkem různých druhů duchovního léčení a opravdu záleží i na člověku, jak si dar zdraví dokáže stabilizovat a udržet. Pak jsou zázraky možné.

19 Anežka Anežka | 3. května 2016 v 18:39 | Reagovat

[14]: Což o to, ono to riskantní je, ale jde o to v jakém smyslu myslíš? Riskantní je i konzervativní léčba - člověk je v první fázi této klasické léčby permanentně, několik dnů v kuse "sjetej" látkama jejichž nežádoucí účinky jsou fakt lahoda a to prosím jenom z toho důvodu, aby se potlačily symptomy, dlouhodobý efekt tahle "jízda" nemá žádný. Možná v jistém smyslu chápu tvou citlivost vůči podněcování víry v téhle situaci, ale určitě znáš ten efekt, kdy se "to" člověku předhodí ve chvíli, kdy na to není přichystaný - efekt to má spíše nulový. Mě to bylo "předhozeno" v pravou chvíli a nebýt toho, tak je dávno po mně. Ale tím netvrdím, že to je cesta jediná. Je jedna z možných. Nechci nijak zpochybňovat tvůj vztah s  Bohem, ale ty opravdu tu poptávku, v tom co Rezzy píše, fakt nevidíš? A jasně, že se do psychospirituální krize může dostat i nevěřící - řekla bych, že ten je k tomu mnohem náchylnější. Transpersonální psychologie je prostě hodně kontroverzní téma a diskuze o ní bývají hodně emotivní i mezi odborníky . Je to prostě složitější. Každého kdo na to má JEDNOZNAČNÝ názor, budu podezírat z neznalosti toho tématu, protože to je obor, který se teprve rozvíjí, stejně tak jako např. protonová léčba rakoviny ...

20 Anežka Anežka | 3. května 2016 v 19:47 | Reagovat

[16]: Mrknu dík!

[13]: Vtip je v tom, že s tím prožitkem se následně dále pracuje. Jsou vyvinuté techniky jak ten prožitek zpracovat a nabídnuté možnosti "co s tím dál". Ono se to možná nezdá, ale když se člověk nachází na dně ve stavu duševní nemoci - tak něco na způsob pekla prožívá den co den. Nejhorší je si na ten stav, s pomocí návykových léků na úzkosti, zvyknout. To už je pak každá cesta zpět obtížná, ale ne nemožná, jen delší ...spousta lidí to na té cestě vzdá. Víra může být v tomto stavu tou pověstnou berličkou - bez které bych se třeba já osobně, ven z toho balastu, nikdy nedobelhala. Znovu říkám, nikomu nic nevnucuju, byla to moje cesta, každý člověk je jiný to je jasný ...

21 matka matka | 3. května 2016 v 20:41 | Reagovat

[20]: Pokud se s těmi prožitky i následně pracuje a je nabídnuta možnost, co s tím dál a člověk má možnost se v případě potřeby na někoho obrátit o pomoc, pak to stojí za zvážení. Ale důležité je naučit se sám se sebou a svými prožitky pracovat tak, aby peklo pominulo.

22 verinka verinka | E-mail | 4. května 2016 v 15:11 | Reagovat

[20]:neuvažovala jsi o tom, sem svůj příběh ve zkratce napsat?

23 Anežka Anežka | 4. května 2016 v 19:16 | Reagovat

[22]: Po pravdě mě to vůbec nenapadlo, jsem, tady na blogu, přeci jenom na návštěvě u Rezzy, nenapadlo mě, že by to někoho mohlo zajímat, ale pro tebe to můžu shrnout, není na tom pořádně ani nic zajímavého, spíš taková klasika. Heslovitě by se to dalo popsat asi takhle:
- já melancholik, introvert, puntičkář
- zbytek rodiny extroverti
- přísná, náročná mamka, vysoké nároky ve všem
--- to vše vyústilo v anorexii s depresivně úzkostnou poruchou
- nastal koloběh psychických kolabsů, metabolických rozvratů, pobytů v nemocnicích, léčebnách, jednu dobu dokonce na soudní příkaz, protože jsem  měla choutky s dilatujícím srdcem, s otoky celého těla, podepisovat reverz ( při cca 35 Kg/169 cm)
- prodloužila jsem si o rok střední školu
- nastoupila na vejšku a zjistila jsem, že jediným lékem na anorexii je láska,...moc jsem se zamilovala a anorexie mě opustila, byla jsem znovu docela happy
- nastoupila jsem na postgraduál a tím si splnila sen
- měla jsem v tu chvíli vše, po čem jsem kdy snila: skvělou práci, peníze, možnost cestovat, zdraví, přátele, rodinu, lásku a hle ...najednou se ve mě začala prohlubovat znovu prázdnota
- takže zas obrat k mým starým známým: práškům, doktorům
- rozchod s přítelem, znovu léčebna
- dlouhou dobu "prázdno"
- začala jsem si pokládat ty samé otázky co Rezzy: k čemu vůbec jsem, co jsem vlastně zač, jaký je můj smysl, proč tu jsem, co mám za úkol, kdo po mě co vůbec chce...

Kdo mi tyhle otázky zodpověděl a čí láska mě vyléčila, Tobě asi říkat nemusím. Jenom zmíním, že poprvé ke mě promluvil při pokusu o sebevraždu, ale to jsem ještě nevěděla, že to je ON.
Tak asi tak no ...

24 ven-ven ven-ven | 5. května 2016 v 16:32 | Reagovat

Anežko, nežiješ náhodou v Pze? Bych s tebou chtěla jít na kafe:)

25 Anežka Anežka | 5. května 2016 v 16:35 | Reagovat

[24]: Ne, ne nejsem z Prahy...ale jestli se ti někdy bude chtít virtuálně tak se klidně ozvi ... anezka.modrunkova@seznam.cz

26 verinka verinka | E-mail | 6. května 2016 v 13:18 | Reagovat

[23]:

[24]: já taky :))

27 verinka verinka | E-mail | 7. května 2016 v 10:54 | Reagovat

[23]:děkuju, že ses podělila, něco z toho je i můj příběh, dotklo se mě to, jak někdy stačí relativně málo (jiné temperamenty rodičů a dětí, vysoké nároky..) a rozběhne se patologický kolotoč bez konce. Jsem ráda, že jsi z něj dokázala vystoupit a najít pevnou půdu pod nohama. :) Těm tvým posledním řádkům rozumím obzvlášt..on i ten Zlý v takových situacích se hodně snaží..:(

28 matka matka | 7. května 2016 v 17:47 | Reagovat

[23]:Promluvil a člověk se vrátil domů.

29 Anežka Anežka | 7. května 2016 v 17:54 | Reagovat

[28]: Jen doma to bylo od té doby k nepoznání, nic nebylo jako dřív...

30 matka matka | 7. května 2016 v 22:48 | Reagovat

[28]:Ale duše již byla doma. Tedy Doma :-)

31 Anežka Anežka | 8. května 2016 v 10:00 | Reagovat

[30]: Ne-e, to fakt nebyla. Možná, si ale jen každá pod slovem Doma/doma představujeme něco jiného - pro mě je to místo plné lásky, porozumění, bezpečí a na takovém místě se má duše, před propuknutím anorexie, ani během ní opravdu nenacházela. Někdo opravdu musí, domov pro svou duši aktivně, hledat. Každý nemá to štěstí, že vše je od začátku tak kde má být, spoustu lidí může i bloudit. Prostě to není černobílé tak jak si to možná představuješ.

32 Anežka Anežka | 8. května 2016 v 10:35 | Reagovat

[30]: A aby to tu nebylo o mě, mohu se zeptat, zda-li je podle tvého názoru Rezzyina duše "doma"? Když popisuje ataky úzkosti plné pláče, strachu, své bludy, halucinace a pocity, které při tom zažívá a jak se cítí - máš při dojem, že je její duše opravdu "doma", tj. tam kde má být? Co je podle tebe špatně, proč se vlastně tyto choroby nazývají - duševní onemocnění - ?

33 matka matka | 8. května 2016 v 21:18 | Reagovat

[31]:Souhlasím s tím, že doma je láska, porozumění , bezpečí. Snad bych ještě dodala teplo, světlo a vše, co člověk potřebuje. A opravdu to není černobílé.

[32]: Protože Rezzy neznám osobně, nemohu říci.
Ale jedna má přítelkyně měla podobné potíže a diagnozu stanovenou lékaři. Řekla bych, že její duše spojení s domovem ztratila, doma tedy nebyla.
Jí se stalo, že se k ní, podobně jako k Rezzy "připojila" celá řada dalších duší. Ale někdo jí řekl, že s tím nic dělat nejde. Na což jsem jí, když jsme to spolu probíraly, řekla, pokud s tím nic dělat nejde, tak Ty, protože již víš, jaké to je být doma, tak toto vše vydržíš a ty duše přeneseš domů. A zvládneš to, i kdyby to mělo trvat do konce života.
Viděla jsem ji, když podstoupila klasické léčení a pak také, když podstoupila duchovní léčbu. Po té se na nějaký čas vrátila domů, v očích měla radost, vědomí,....
Jak je na tom nyní, netuším, ztratila jsem s ní kontakt.
Proč se tyto choroby nazývají duševní onemocnění - to netuším, nejsem odborník. Mnohdy totiž může jít pouze o pootevírání dvířek cesty k domovu, a to často způsoby, ostatním lidem nesrozumitelnými, jak je snadné vše takové nazvat duševním onemocněním.

34 Anežka Anežka | 8. května 2016 v 23:18 | Reagovat

[33]: Hodně zajímavá zkušenost i postřeh! Díky ti za něj!

35 Anežka Anežka | 9. května 2016 v 0:56 | Reagovat

[27]: Za málo :). A také Ti děkuji :). Jen bych možná ještě doplnila, že ty rozdílné temperamenty hrály velkou roli, ale tím hlavním zádrhelem u mě, byla chybějící spiritualita ve výchově nebo obecně pak na mé cestě - neumím to dnes již jinak nazvat. A anorexie je logické vyústění toho všeho - zdrženlivost v jídle (a nejen v něm) dává možnost více poznat sama sebe a konečném důsledku i je člověk i senzitivnější na Boží přítomnost, to je podstata postního období ...jen prostě v anorexii je to nezřízená touha, kdy si člověk neuvědomuje, co ho k tomu jednání poutá a proto to působí destruktivně. Pokud to člověk včas nevyužije ve svůj prospěch a neobrátí. Píšu to obecně, ale opět připomínám, že mluvím o svých prožitcích, které jsou subjektivní a jsem si toho plně vědoma.

36 matka matka | 9. května 2016 v 13:12 | Reagovat

[34]: Ze začátku, když jsem ani netušila, oč jde, jsem se jejich projevů, pro běžného člověka nepochopitelných, bála, než jsem zjistila, že ji mám ráda. A tak jsem jí to i řekla a strach mne opustil a my mohly začít komunikovat a ona "ožila" :-)

37 verinka verinka | E-mail | 15. května 2016 v 14:44 | Reagovat

[35]:to je zajímavé. Takže u tebe anorexie nebyla ani tak touha po hubenosti?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama