Smát se, brečet a čekat...

3. března 2016 v 16:26 | Rezzy




Nahoře je fotka, co fotil taťka... jsem na ní s Tristanem při večerním venčení. Ten sníh na stromech vypadal úžasně... ale dneska už je fuč a můžeme zase počítat sněženky.

Občas mám jako kdyby něco s hmatem, ale nevím, jak bych to popsala. Třeba se drbu ve vlasech, ale mám divný pocit, jako bych se snad drbala někde jinde nebo... já nevím. Není to tak pořád, ale děje se mi to teď celkem často. Taky se mi někdy stává, že se zaseknu v myšlení a propadám se někde dozadu a dolů... a strašně daleko... a když jsem zase zpátky, je to jako bych se vrátila z velké dálky, ale přitom to trvá třeba jen sekundu, dvě... a stává se mi to čím dál častěji a je to silnější a silnější :(

Včera jsem šla s mamkou a taťkou na volejbal. Mamka si po operaci ještě nějakou dobu nezahraje, ještě má nemocenskou, tak vzala foťák a udělala pár fotek. Moc ráda se na ty fotky nekoukám, protože mě úplně bije do očí, jak jsem přibrala. Mé "anorektická já" řve a brečí. Ale já zase zhubnu. Jen to asi bohužel půjde pomalu.

Když jsme seděli v autobuse, smáli jsme se s rodiči nějaké blbosti. Smála jsem se tak, že jsem nemohla dýchat. Takhle jsem se nesmála už dlouho. Pak jsme vystoupili a šli směrem k tělocvičně a najednou se mi chtělo naopak hrozně brečet. Nechápu to.

Dneska jsem byla u psychiatričky a řekla jí o všem, o čem jsem teď psala. Zvýšila mi dávky léků, už beru maximální dávku. Ale možná je to zbytečné... jsem přece nejspíš farmakorezistentní, to mi dneska potvrdila... Je to hrozné, mám pocit, že nemůžu nic dělat, aby nepřišla další ataka. Jen čekám. Nemám žádnou zbraň. Žádnou ochranu... Zdravý životní styl asi nestačí.

Napsala jsem mail jedné cvičitelce psů. Chci s Tristanem chodit na tréninky... Prospěje to nám oběma.

Děkuji všem za podporu. Mějte se krásně... Já si jdu vypít kafe a koukám s mamkou na biatlon.
 


Komentáře

1 Melly Melly | Web | 3. března 2016 v 17:08 | Reagovat

Rezzy, hrozně jsem ti přála, aby se ti po těch elektrošocích dala hlava trochu do pořádku. To se asi nestalo:( Ani si neumím představit, jaké to pro tebe musí být a hrozně obdivuju to, jak celé té situaci čelíš.
Jenom prosím, neřeš, že jsi přibrala. Určitě to není tak strašné, jak sama sebe vidíš a akorát si tím zbytečně přiděláváš starosti.

2 Ellaria Ellaria | Web | 3. března 2016 v 23:40 | Reagovat

Neřeš váhu ;) Kila lítají nahoru a dolů, kdo by si s tím dělal hlavu.
Věřím, že nějaké řešení tvého stavu se určitě najde. Musí! :)

3 Anežka Anežka | 4. března 2016 v 1:37 | Reagovat

Rezzy víš co ten pojem - farmakorezistentní, znamená? Vysvětlila ti to doktorka? To neznamená, že se už nedá nic dělat. Je to jenom termín, že jsi nezareagovala na DOSAVADNÍ způsob léčby, ale to neznamená, že ti žádný jiný způsob léčby nezabere! Jsou ještě jiné léky, které po zjištění farmakorezistence, přicházejí do úvahy. Často přichází se volí různá kombinace léků, která se musí ušít přímo tobě na míru. Po tom co se příjde na farmakorezistenci už se prostě nejede automaticky jak podle šablony a lékař má o něco volnější ruce při hledání řešení.  Musíš, ale hlavně ty prášky brát poctivě a neflákat to. Je to v takovém případě extrémně důležitý. Neztrácej ještě naději!

4 Casey Casey | Web | 4. března 2016 v 18:52 | Reagovat

Ahoj Rezzy, na tvůj blog narážím úplně náhodou, ale hned mi bylo jasné, že jsi to ty...stejná přezdívka, fotky se psem, obrázky koní. Už je to snad přes 5 let, co jsem tě měla ve spřátelených blozích (rezzie.blog.cz) a moc mě mrzí, že se teď necítíš moc dobře :/ Sama nevím, jaké je to žít se "skutečnou" psychickou nemocí jako je schizofrenie....přijde mi až k neuvěření, jak jsme se kdysi podporovaly v hubnutí, a potom jsme si obě prošly anorexií. Moc bych si přála, abys našla alespoň v tomhle ohledu klid, jsi tak krásná a milá holka.
S tím tréninkem psů je to skvělý nápad...kamarádka má trochu jinou nemoc (maniodeprese) a tu nad vodou drží jen její láska ke koním. Zvířata jsou zázračná :)

5 Casey Casey | Web | 5. března 2016 v 22:24 | Reagovat

Stěhovala jsem se asi milionkrát :D a pokaždé si člověk říká, tak s tímhle blogem to bude jiné :D Moc děkuju :))
Jinak jenom konečky, já na své vlasy nedám dopustit,...jediná věc, co mám na sobě ráda :')

6 Victoria Victoria | Web | 5. března 2016 v 23:02 | Reagovat

Rezzy, je mi hrozně líto, co teď prožíváš :-(. Je nespravedlivé, že někdo tak mladý musí řešit takové problémy.
Nevzdávej se, bojuj! Snaž se na ty ataky nemyslet, ať si je ještě stresem nepřivoláš. I když chápu, že to asi nejde moc ovlivnit.
Je super, že budeš chodit s pejskem na tréninky :-).
A co třeba nějaká dovolená? Myslíš, že by ti nepomohlo vypadnout v létě někam k moři? Nebo kolikrát i v České republice jsou krásná místa.

Držím všechny palce, které najdu. Snad ti bude brzy líp :-).

7 Van Vendy Van Vendy | Web | 6. března 2016 v 22:22 | Reagovat

Rezzy, je jasné že to nebude lehké, ale to neznamená, že je všem dnům konec. Jen že to jde pomalu. Ale pokroky tu přece jsou - a jestli tě to občas táhne zpátky, to jsou asi věci, které se stávají. Přesto je dobré, že jsi to řekla doktorce - doktorka musí vědět, jak ti je, aby mohla pracovat dál.
A přesně jak píše Anežka - to, že teď bereš maximální dávku léků, neznamená, že je to hranice léčby. Znamená to, že bereš maximální dávku těchto léků. Jsou ovšem i léky jiné, které by ti případně doktorka předepsala, takže rozhodně žádný konec!
Držím palce s tím výcvikem Tristánka, aspoň je to možnost, jak se oba dostanete ven - a Tristánek se pořádně proběhne.
Tvé anorektické já zkus prostě postavit do kouta, nebo je rovnou strč do skříně a zamkni na tři západy. Jestli nevážíš 150 kilo, tak tě to nemusí trápit. Nevím, jak moc jsi přibrala, ale určitě jsi v normě - za pár týdnů se nedá přibrat tolik kilo, aby se postava změnila. Neřeš to! Opravdu! Buď ráda, že je ti prostě dobře. A protože myslím, že jíš normálně a nepřecpáváš se, tak se nemusíš bát.
Drž se!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama