Tak co jsem?

28. února 2016 v 10:22 | Rezzy




Zdravím všechny.
Nahoře je pro vás fotka Ninoška a dole je fotka s Tristánkem. Kdo si hraje, nezlobí...



Včera jsem byla s mými bývalými spolužačkami v cukrárně. Bylo to fajn... ale... nevím. Je mi divně. Není to deprese, asi... ale prostě něco na ten způsob...
Dneska u snídaně. Opřu si hlavu o ruku a koukám tiše na svoji podložku.
"Jsi unavená?" ptá se mamka.
"Nejsem."
"Tak co jsi?"
"Nevím."
... Tak co jsem?

Brala jsem hodně různých druhů prášků. Už si nevzpomínám, co všechno. V nemocnici mi to po zahájení elektrokonvulzivní terapie postupně zredukovali, takže teď beru jen jedna antidepresiva, jedna antipsychotika, něco na zklidnění a spaní a kromě toho ještě něco na srdce, protože jsem měla pořád moc rychlý tep.

Říkali, že jsem možná farmakorezistentní - tedy že mi celkově špatně zabírají léky. Proto mi taky navrhli ty elektrošoky. Co když jsem opravdu farmakorezistentní? Co když se mi zase začnou dít divné věci, co když přijde další ataka? Nechci znovu do nemocnice. Nechci znovu na elektrošoky. Když si na to vzpomenu, chce se mi brečet.

Jsem tak ráda, že jsem doma. Opravdu. Chci, abyste věděli, že si vážím toho, že můžu být doma, se svou rodinou. Vážím si toho, že mám dvě zdravé ruce a nohy. Vážím si toho, že vidím, slyším. Jen ta moje dušička je prostě trošku pochroumaná.

Ale nebudu fňukat. Ne. Vylezu z postele, vezmu pejska na procházku kolem řeky a možná ukecám mamku, aby šla se mnou odpoledne na nákupy. Jo.

Mějte se krásně!


 


Komentáře

1 Melly Melly | Web | 28. února 2016 v 11:54 | Reagovat

Je krásné, že plánuješ nefňukat a dělat něco. Věřím, že to je správný krok. Drž se!!:)

2 Aprilka Aprilka | 28. února 2016 v 13:33 | Reagovat

Rezzy, jsi bojovník a ať se Ti maminku podaří vytáhnout, buďte spolu co nejvíce, život je dar, nyní už vím, že to není fráze, však víš...Hlavu vzhůru, bojuj za sebe, i pro své blízké. Ber léky, jak máš, docházek k lékařům a hlavně se nestrachuj, akorát se tím vysiluješ a uniká Ti to pěkné.

3 Anežka Anežka | 28. února 2016 v 13:39 | Reagovat

Kdyby nepadla zmínka o farmakorezistenci, tak by tě na elektrošoky poslat nemohli. Je to jedna z podmínek pro "povolení" ect. Prostě každý kdo na ně jde, tak to musí mít "v papírech", jinak ji u nás absolvovat nejde. Co na těch elektrošocích bylo nejhoršího, proč se ti chce brečet? Nechceš se o tom trošku rozepsat? Mám ve vzpomínce tvůj první článek po první aplikaci a to jsi psala, že jsi to zvládla dobře. Že ti to přišlo rychlé atd. Co potom přišlo za zlom? Je problém v tom množství? Únava, paměť nebo ten pokousaný jazyk, vše dohromady nebo ještě něco víc? Neumím si to představit, asi nikdo z nás ...

4 Verča Verča | E-mail | 28. února 2016 v 18:52 | Reagovat

Jsi bojovnice.
Myslím na tebe, držím ti palce, ať se další ataka nedostaví a ty můžeš žít normální život mimo zdi nemocnice.
Už jsem to sem určitě psala xkrát, ale napíšu to ráda znovu: jsi pro mě velkou inspirací, Rezzi.

Virtuálně objímám.:3

5 Rezzy Rezzy | Web | 28. února 2016 v 19:43 | Reagovat

Mockrát děkuji za všechny komentáře. Opravdu mi pomáhají, jste zlatí :)
Milá Anežko, to jsem nevěděla, že je to takto s těmi elektrošoky... Té farmakorezistence se bojím, tedy toho, že mi léky nepomůžou a budu se muset do nemocnice vracet na ECT. No a jestli se mám trochu rozepsat... Je fakt, že jsem samozřejmě byla z toho trochu nervózní, ale první elektrošoky byly v pohodě a doktorka mi ještě přišla potom říct, že to u mě probíhalo jako podle učebnice. A nebolela mě hlava, nebylo mi špatně, jen trošku ty výpadky paměti no... Byly tam tři strašně milé sestřičky, hodně vzpomínám hlavně na jednu z nich, takovou blonďatou, vždycky si se mnou povídala a byla moc hodná. Vlastně se musím přiznat, že jsem se vždycky těšila na ten divný pocit, který jsem měla při usínání. Bylo to prostě takové zvláštní. Pak se stalo to s tím jazykem a potom ještě něco a to nevím, jestli jsem na blog psala... Šla jsem na ECT já a ještě jedna paní, odděloval nás takový závěs. Tu paní vzali jako první a došlo k nějaké komplikaci. Slyšela jsem, jak jí anestezioložka říká: "Polkněte si sliny!" A pak sestřičky spěchaly pro nějaký přístroj. Nevím, co se stalo a co s ní dělali, pamatuju si jenom, že mě to dost vystrašilo, rozbrečela jsem se a říkala jim, že už na to nepůjdu. Ale doktorka mě nějak zpracovala a nakonec jsem teda ještě šla. No a to byl asi ten zlom... Pak jsem si o tom navíc zjišťovala něco doma... a měla jsem z toho takový špatný pocit... nechci to už víc rozebírat, omlouvám se...

6 Hm Hm | 28. února 2016 v 20:19 | Reagovat

No napisala si celkom dlhy zoznam liekov.

7 Anežka Anežka | 1. března 2016 v 1:00 | Reagovat

[5]: Ahoj Rezzy. Moc díky za odpověď! Věřím, že nebylo jednoduché o tom psát! Ten zážitek s tou paní vedle, musel být velmi nepříjemný a troufám si říct, že jeho prožití se dalo vyhnout, je to škoda, přijde mi to organizačně jako zbytečný stres, ke kterému nemuselo dojít. Chápu, že u těch elektrošoků je asi nejtěžší zvládnout jejich množství. Je toho za ten týden hodně a nashromáždí se to. Pak je i na škodu, lámat to přes koleno a jít do toho přes odpor a strach, nechat se tzv. ukecat aniž by člověk "cítil" a "věřil", že mu to pomůže. Pokud z něj tečou slzy proudem, tak to musí být velmi obtížné. Je mi moc líto, že se to takto zamotalo, že tam teď bude ten strach, že to budeš muset absolvovat znovu. Nevím jestli to není mimo, ale vzhledem k tomu, že jsi s léky trochu experimentovala, není alespoň nějaká naděje, že by při striktním dodržování nakonec alespoň částečně zapůsobily? Budu doufat, že třeba alespoň nějaká naděje přeci jenom je. Moc mě mrzí, že máš taková trápení, to asi každého. Posílám ti spoustu síly i když, pokud můžu být osobní, (vím, že o mě, zde na blogu samozřejmě nejde), tak jí v současné době také potřebuji. Objevili mi nádor a čekám na výsledky zda-li je zhoubný či ne a pěkně u toho drkotám zubama. Chtěla jsem tím dát pouze najevo, že každý s něčím bojujeme, že v tom nejsi sama. V tom čekání mě občas přepadne závist. Závidím ostatním zdraví - což je strašné, ale je to tak. A nakonec mi dojde, že nikdy nevíš, čím vším mohou lidé okolo trpět, že na tom mohou být lidé o dost hůř než jsme my sami a že je třeba užívat si i to málo, co máme. Myslím na tebe! Ať je brzo lépe!

8 Kerr Kerr | Web | 1. března 2016 v 21:56 | Reagovat

Ahoj, jsem na tvém blogu poprvé a přijdeš mi neskutečně sympatická! Líbí se mi, jakým stylem píšeš články, je to krásně čtivé. Každopádně ti držím palečky, ať je všechno nejvíc v pohodě jak to jde!

9 Ta "neviditelná" :) Ta "neviditelná" :) | Web | 2. března 2016 v 16:43 | Reagovat

To jsou pocity, které prostě popsat nejdou. To já znám moc dobře..někdy se cítím, tak strašně divně. Ani ne deprese, ani ne smutně..ale prostě tak nějak bez duše, bez nálady..to je to nejhorší, protože člověk nic neví.

Každý má něco. Ty máš pochroumanou dušičku, a přesto jsi tak úžasná!

Vidíš, nakonec ses rozhodla jít ve na nákupy, to je správný krok, kočko! ♥

10 ilyan ilyan | Web | 3. března 2016 v 13:16 | Reagovat

Ahoj!
I já se v sobě někdy ztrácím, bezvýznamně hledím na jedno místo, a ať přemýšlím sebe víc, vůbec nevím, kdo jsem a co vlastně v životě chci. Také jsem vystřídala spoustu léků, můžu říct, že teprve ty, co teď beru mi začaly konečně zabírat. U těch dřívějších se projevilo víc nežádoucích účinků, než těch žádoucích.
Držím ti palce a zase se brzy ozvi :)

11 Ellaria Ellaria | Web | 3. března 2016 v 23:37 | Reagovat

Fotografie s pejskem je doslova a do písmene nádherná!
A k dalším věcem, o kterých píšeš - potýkáš se s věcmi, které si nejspíš nikdo ve tvém věku (a dost možná ani ve věku jiném) neumí představit a potýkáš se s nimi velmi statečně a s neutuchající nadějí a odhodláním.
Vím, že se mi to říká velmi snadno a nejspíš si při čtení řádků poklepeš na čelo, jak jsem chytrá, ale neměla by ses tolik nervovat - že budeš muset znovu do nemocnice, na elektrošoky atd. Je mi naprosto jasné, že nepřipouštět si takové myšlenky je strašně moc složité, ale když to budeš vidět v černých barvách tak špatné události přijdou snáz.
Každý člověk má občas stavy, kdy neví, jak se cítí a co mu je. Co bylo anebo co bude. Jsi úžasná, zvládneš to!

12 Van Vendy Van Vendy | Web | 6. března 2016 v 22:49 | Reagovat

[7]: Anežko, čtu vaše konverzace s Rezzy a četla jsem každý tvůj komentář, který jsi ji napsala a s každým jsem si říkala, jak dobře znáš ten problém a jak dobře Rezzy radíš a teď vidím, že sama máš své trápení. Držím moc palce, aby se to ukázalo jako negativní a aby vše dopadlo dobře. Strach je potvora a nedivím se, že strach máš. On je opravdu hodně zlý a seká hlouběji než meče, pokud bych směla použít jeden citát z Her o trůny.
Tobě i Rezzy držím palce. Držte se, holky a ať je líp!

13 Anežka Anežka | 8. března 2016 v 0:24 | Reagovat

[12]:Ahoj Vendy! Moc ti děkuji za držení palců! Pomohlo to :).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama