Na uzavřeném oddělení

15. ledna 2016 v 15:36 | Rezzy




Ahooooj!

Mockrát všem děkuji za vaši podporu a komentáře, teď jsem si je všechny pročetla a až mě to dojalo. S těmi léky to byla opravdu blbost, ale byla jsem opravdu pomatená, myslela jsem, že jsem v jiné dimenzi a pak jsem zjistila, že jsem ještě v další jiné dimenzi a prostě těžko se to popisuje... a prostě jsem měla hrozný strach a z nějakého důvodu se prostě předávkovala. A to, že jsem došla do tělocvičny za rodiči, to je vlasně skoro zázrak. Při přijetí do nemocnice na JIP jsem měla tlak 70/40, takže jsem trhla svůj rekord.

Zhodnotili mě jako vážný případ a dali mě na jednotku Intenzivní psychiatrické péče, uzavřené oddělení. Na pokoji jsem byla s jednou mentálně postiženou slečnou M. Po vybalení a rozloučení s rodiči jsem poskakovala po chodbě a potom jsem bouchala hlavou o skříňku. Vzala si mě k sobě doktorka a ptala se na všechno, co se dělo a děje. Další den jsem zase hledala místo, kde bych se mohla bouchat do hlavy (nevím proč) a pak jsem si otloukla hlavu o nějaký držák na toaletě. V neděli na vizitu přišel primář a já se ho ptala, jestli už mě dá na otevřené oddělení. Podíval se na moje čelo a vlídně řekl, že na otevřené oddělení to ještě není.

Z prvních dnů si toho vlastně moc napamatuju. Vaří tady dobře. Vizita, jídlo a návštěvy byly jediným zpestřením těch hrozných dnů. Jednou jsem byla u psycholožky, ta byla moc milá a trochu mi dala naději. Upravovali mi medikaci a při neklidu mi píchali injekce, v klidu jsem moc nebyla, takže jsem měla pěkně rozpíchanou dupu a už ani nespočítám, kolik mi těch injekcí dali. Jednou hodně brzy ráno jsem hulákala na chodbě a pak jsem seděla na zemi a kývala se, uklidňovalo mě to a přišly tři sestřičky a jeden securiťák a že mi chtějí píchnout injekci. Nevím proč, ale v téhle chvíli se mi chtělo hrozně smát. Tak jsem se zvedla, šla si lehnout, nechala si píchnout injekci, ale ony už mi stejně nějak nezabírají, moje tělo už si na ten lék zase zvyklo. Vysazování bude opět peklo, nejspíš jako minule :-/ Je to totiž návyková sračka (s prominutím).

Teď už je mi o mnoho lépe, opravdu. Takže teď mám polouzavřený režim, což znamená, že se můžu chodit dívat na televizi nebo si půjčit svůj notebook, který je schovaný na sesterně, a být ve společenské místnosti a psát a poslouchat si písničky a tak... Až budu na standardním pokoji, budu mít snad více nějaké terapie... ale doufám, že už půjdu brzy domů... Těším se na mojeho nejlepšího psychiatra - na svoje pejsátko a na ostatní zvířectvo a prostě dny s rodinou a tak... Mamku čeká v únoru operace a pak bude muset být několik týdnů doma, tak nebudu sama.

Přidávám fotky. Ta první je s postiženou M., fotila se ráda a taky zpívala písničky a já ji u toho natáčela, moc ji to bavilo.


nejlepší lék - čokoláda





 


Komentáře

1 Skrytá Skrytá | E-mail | Web | 15. ledna 2016 v 16:21 | Reagovat

Teda zlato, ty vypadáš :(hrozně ráda bych ti řekla, ať už to neděláš, ale vim, že to neovlivníš. Snad ti bude brzo líp. Myslim na tebe.

2 Petra Lichožroutová Petra Lichožroutová | 15. ledna 2016 v 16:22 | Reagovat

Rezzy, sice jsme i v kontaktu jinak, ale děkuji za článek a BOJUJ!!! Hodně síly posílá Petra.

3 Tucka Tucka | E-mail | Web | 15. ledna 2016 v 16:30 | Reagovat

Je dobře, že jsi na uzavřeném oddělení, tím nemyslím, že bych Ti to přála, to ne. Snad bude všechno zase brzo v pohodě :-) Moc Ti to - a M. Taky - na fotkách sluší!
PS. Název mi připomněl jednu písničku... Jmenuje se, řekla bych 17B, zpívá ji Petr Fiala, myslím, a je o tom, jak se když ho chtěli vzít na vojnu, nechal raději zavřít na psychiatrii. No nic, měj se!

4 Tucka Tucka | E-mail | Web | 15. ledna 2016 v 16:30 | Reagovat

Až na to čelo ... Rezz!

5 Victoria Victoria | Web | 15. ledna 2016 v 22:18 | Reagovat

Ach Rezzy, chce se mi až brečet, když to čtu. Musí to být hrozné, tohle prožívat. Nedokážu si to představit.
Kromě čela jsem si všimla, že máš na fotkách smutné oči, tak snad bude líp a líp. Určitě tě brzy pustí domů. Hlavně neztrácej naději :-).

6 Mey Mey | 16. ledna 2016 v 12:49 | Reagovat

Rezzynko...malinká. Drž se, zlatíčko. Je mi tě hrozně líto. Takhle mladá a krásná, inteligentní holka. Jednou budeš v pořádku, srovná se to. Hlavně klid.

7 Anežka Anežka | 18. ledna 2016 v 14:39 | Reagovat

Vítej zpět :). Je fajn, že jsi "tam" dole nezůstala déle. Rezzy, jak to dává tvá rodina? (jestli to je moc osobní, tak chápu)

8 Melly Melly | Web | 18. ledna 2016 v 21:11 | Reagovat

Téda. Držím ti palce, ať je ti brzy zas lépe Podle mě jsi hrozně statečná!!

9 Ellaria Ellaria | Web | 19. ledna 2016 v 1:57 | Reagovat

Moc na Tebe myslím a doufám, že se Ti dělá lépe!

10 Ach Ach | 19. ledna 2016 v 3:27 | Reagovat

;( :*

11 Van Vendy Van Vendy | Web | 19. ledna 2016 v 12:06 | Reagovat

Rezzy, drž se. Jsi v péči dobrých doktorů a odborníků. Dostaneš se z toho! Jen to bude těžší. Ale překážky jsou od toho, aby se zdolávaly!
Tvé mámě přeji, aby operace dopadla dobře a aby si trochu odpočala a nabrala sil.
Stejně tak i tobě přeji, abys nabrala sil - dobré je, že ti občas povolí televizi a že se dostaneš i k noťásku. Moc držím palce.

12 Ta "neviditelná" :) Ta "neviditelná" :) | Web | 19. ledna 2016 v 17:38 | Reagovat

Ty máš to čelo dobitý :/
Ale je hezké, že se s tou slečnou takhle bavíš :-) Někdy si říkám, že lidé blázní tím, že s nimi není dostatečná komunikace :-)

Opět si nám dovolila nahlédnout do tvého životního příběhu. Ty náš bojovníku, hodně štěstí!

PS - můžeš se přidat ke mně na cestu mezi hvězdy! :-)

13 banalite banalite | Web | 20. ledna 2016 v 1:22 | Reagovat

Rezzy, myslím na tebe! Poslala bych ti kopec Švédský čokolády, já už jsem jí přejedená, mám večerku přímo pod oknem, a chodím tam vždycky v deset večer pro čokoládu, asi už si o mě myslí, že jsem prase :) nu, ale to mi ostatní víme už dávno.
Tak alespoň posílám hrozně moc pozitivní energie, ta čokoláda by se stejně po cestě změnila na kaši

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama