Zlobivé dětičky

1. prosince 2015 v 19:20 | Rezzy





Zdravím!

Uf, dneska jsem měla náročný den. Vstávala jsem před pátou, o půl šesté už jsme byli s rodiči v práci. Zase jsem chystala sklo, čistila sklíčka atd. Zítra mám volno, tak budu snad spát déle.

Domů jsem se vrátila někdy před polednem, dala jsem si oběd, chvilku si zdřímla, vyvenčila pejska a pak jsem šla do školky za dětičkama. Šachy je dneska jaksi nezajímaly, pořád někde lezly, praly se, běhaly po místnosti, křičely. Dneska to s nimi bylo zatím nejhorší. Vůbec jsem si nevěděla rady, snažila jsem se je nějak zaujmout, vykládat pohádky, hrála jsem si s nimi na velké plátěné šachovnici. Některé děti byly hodné, ale asi tři kluci, ti zlobili nejvíc a ostatní pak byli rozdivočení taky a byla z toho prostě anarchie :D Jestli máte nějaké rady, jak se k takovým dětem chovat, sem s nimi, budu ráda! :) Paní učitelka, co seděla ve vedlejší místnosti a pak si děti odvedla, mi říkala, že se musím naučit křičet a mít respekt, jenže já po dětech křičet asi neumím...

Doma jsem pak sobě a rodičům udělala kafíčko a relaxovala jsem u televize. Potom jsem se pustila zase do psaní. Rozhodla jsem se napsat o tom, jak jsem onemocněla, pěkně popořádku, jak to vyšechno bylo, podrobně. Paní psychiatrička říkala, že by bylo skvělé, kdybych napsala knihu. To nevím, jestli by šlo... každopádně budu to mít pro sebe, takovou vzpomínku, kterou můžu vypustit z hlavy a místo toho ji strčit pěkně do šuplíku. Ještě nevím, jestli to dám někomu přečíst. A zajímalo by mě, jaké pokračování můj příběh bude mít. I když někdy je asi lepší nevědět. Třeba mě čekají další ataky a hospitalizace. Kdoví... Ale i kdyby. Já bych to zase zvládla a zase se z toho otřepala. Tomu věřím. Snažím se prostě myslet pozitivně.

No, za chvíli půjdu vyvenčit pejska a pak už nejspíš zalezu s notebookem do postele, protože jsem dneska fakt utahaná.

Mějte se krásně! :)


 


Komentáře

1 Skrytá Skrytá | Web | 1. prosince 2015 v 20:18 | Reagovat

Děkuju ti za krásnej komentář na blogu. ♥ Jsi zlatíčko.

Jde vidět, že jsi pracovitá, když takhle chodíš na brigádu a ještě do školky za dětma. :) Tu školku ti docela závidím, mám ráda děti a bavilo by mě dělat učitelku, ale kamarádka dělala na to školu a tu bych teda podstupovat nechtěla. :D

Jinak mám pětiletýho brášku a další 2 mladší sourozence a řeknu ti, že křikem jsem nikdy nic nevyřešila. Ty děti se seknou a jakmile na ně začneš křičet, nepomůžeš ničemu. U mě vždycky fungoval kamarádskej a klidnej přístup i když brácha nebo ségra zlobili (i když ségra byl tvrdej oříšek a pořád je a to jí je už 18). Držim ti palce a pevný nervy. :D

Bylo by fajn, kdybys tu svou nemoc popsala, mě to vážně zajímá. A určitě by ti to pomohlo. Ale musím říct, že si pohrávám se stejnou myšlenkou, že bych to popsala od začátku, přes symptomy a operace atd. Řekla bych, že lidi tohle dost zajímá.
A co teprve kniha, tu bych si hned koupila! :) Doufám že si s tou myšlenkou ještě pohraješ a jen tak ji nezazdíš.

2 Tucka Tucka | E-mail | Web | 1. prosince 2015 v 21:30 | Reagovat

Určitě bych nechtěla dělat učitelku nebo něco podobného u tak malých dětí - přesně jak píšeš, školka je prostě ANARCHIE!!! :-D

Na táboře ze mě ale mají malé děti trošičku respekt - haha - no, alespoň když na ně houknu, tak poslechnou. Ale je jasné, že třeba mí vrstevníci, ti mě neposlechnou nikdy :-D Chtěla bych ale jednou učit ve škole, moc by mě to bavilo - nebo i třeba jezdit na tábory jako vedoucí!!!

A musím říct, že kniha by mě fakt zajímala!

3 saorisse saorisse | Web | 1. prosince 2015 v 21:33 | Reagovat

Jsem hrozně ráda, že se cítíš lépe a máš takový aktivní život! :-)
Ta brigáda by mě myslim bavila, určitě by to pro mě bylo lepší, než to, v čem bych se podle studijních zkušeností mohla uplatnit. Aneb manuální práce je na psychiku super. Nebo to vnímáš jinak? V minulym článku jsi psala, že to není stereotyp, což je taky super. Zní mi to prostě hrozně fajn. :D
Naopak šachy s dětičkama věřím, že dávají zabrat. :D Je pravda, že je důležité mít autoritu, jenže ono se to lehce řiká, ale hůř dělá, pokud to člověk nemá přirozeně v sobě. Myslim, že by ti mohly pomoct nějaký nácviky nanečisto, třeba doma si představ, že jsi v tý školce, stoupni si před zrcadlo, pozoruj se, jak vypadáš. Děti vycítí, když je někdo nejistý a moc hodný.
A jestli ti vyjde kniha, dej vědět. ;) Myslím si, že to je dobrý nápad, protože máš co říct a příběhy lidí ze života čtenáře baví.

4 Ta "neviditelná" :) Ta "neviditelná" :) | Web | 2. prosince 2015 v 16:35 | Reagovat

A to máš jako další brigádu tu práci s dětmi nebo? :-) Já se právě chci stát učitelkou ve škole, chci jít i na vysokou školu pedagogickou :-)
A já mám kamarádku, co má bráchu (který dokáže být pěkný lumpík) a také na děti nedokážu řvát..Mám jednu metodu..když vidím, jak je rozdivočelý, tak když něco objevím, nebo uvidím něco zajímavého, tak udělám takové to "Tybrdoo, to neuhodneš co vidím." Anebo řeknu "A chceš něco ukázat?" A ono to na ně tak nějak zabere :-D A stačí třeba ukázat fakt prkotinku :-D

Pokud bys napsala knihu a chtěla ji vydat, tak si ji rozhodně zakoupím! A chci autogram! :-D

Jsem ráda, že hledíš na svět s optimismem. Jde to i z tohoto článku poznat, je to hezký. Dělá to radost i mě, jaká veselost z tvého článku sálá :-)

5 Melly Melly | Web | 2. prosince 2015 v 19:06 | Reagovat

Úplně jsi mě nadchla tím, že si věříš, že bys ty ataky a hospitalizace zvládla! To je hrozně super, že jsi dospěla do tohoto bodu, kdy to tak cítíš!:) Kniha by mohla být hrozně zajímavá, určitě pokud to někdy sepíšeš, tak bych si to ráda přečetla (i kdyby ses třeba rozhodla to nevydat).. :)
A s dětičkami moc nevím, nikdy jsem jich neměla takovou kupu na starost... tak třeba ti ty paní učitelky příště poradí lépe:)

6 Vivi Vivi | Web | 2. prosince 2015 v 19:12 | Reagovat

Hmmm asi ani ja by som nedokázala kričať po detoch. Aj keby mi neviem ako liezli na nervy, proste kričať by som nedokázala :D
Obdivujem ťa že to zvládaš:) ja by som to v dnešnej dobe asi nezvládala:)
jeeeej ak by si nejaku knihu vydala, tak by som bola medzi prvými čitatelmi asi :) Inak aj mnq by občas zaujimalo ako by moja kniha života pokračovala, ale ako pišeš...niekedy to je asi lepšie nevedieť.
A prečo hned tak pesimisticky? že tam budú ataky a hospitalizácie? čo ak nie?

7 Lenuš Lenuš | Web | 4. prosince 2015 v 22:15 | Reagovat

Taky bych asi neuměla řvát na dětičky.:)
jo a kdybys tu knihu fakt někdy napsala, tak dej vědět, určitě bych si ji koupila :)

8 Van Vendy Van Vendy | Web | 7. prosince 2015 v 21:49 | Reagovat

S dětma je problém, že když se rozdivočí, jen těžko se uklidňují. Na to je potřeba i postoj dospělého. Myslím, že trochu na ně houknout neuškodí, ale důležitý je tón v hlase, musí být sebevědomý. To je těžké nacvičit, i když nacvičit se to dá. Nevím jakou fintu bych použila, s tolika dětmi nemám zkušenosti. Asi bych nejdřív řešila ty nejvíc uřvané a protivné děti, protože jak ti se zklidní, půjde to rychleji.
Docela se mi líbí nápad Té neviditelné. I když to nezaručuje, že to zabere. Možná by nebylo špatné najít na internetu nějaké stránky, kde si učitelé vyměňují názory, nebo na fejsu, jestli je něco takového. Každá rada je k dobru!
A že píšeš, to je moc dobře. Kdoví, jestli ta kniha opravdu nevznikne, psát umíš dobře, poutavě a možná by to leckomu pomohlo,kdyby viděl, že na podobné problémy není sám a není jediný...
Tak držím palce!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama