Rok staré vzpomínky 2

19. listopadu 2015 v 11:45 | Rezzy




*Další várka vzpomínek na pobyt na psychiatrii. První část je zde, kdyby si ji chtěl někdo přečíst.*

Přicházím na nové oddělení, které je zaměřené na doléčování pacientů s psychózou. Už na první pohled je to tady mnohem hezčí než na předchozí stanici. Je tu více světla a barev, novější nábytek. Můj ošetřující lékař má asi dva metry, jde z něj respekt, ale asi je hodný. Ujímá se mě milá sestřička s červenými vlasy. Ukazuje mi můj pokoj. Na dvou postelích leží mladé slečny. Vybalím si věci a jdu si taky lehnout. V posteli trávím první týdny většinu volného času.

Není mi dobře, třesu se a cítím zase tu hroznou úzkost. Jdu za sestřičkou, je moc hodná, vyslechne mě a pak mi navrhne, že mi může píchnout injekci na uklidnění. Souhlasím, tak si jdu lehnout a za chvílí přichází sestřička s injekcí. Když zase odejde, zachumlám se do deky a za chvíli usínám.

Je pátek. Přichází světlejší chvilka. Necítím úzkost, konečně. Je mi ale smutno po domově. Chci podepsat revers a nastoupit na denní kliniku mojí paní doktorky. Sestřičky a nějaká mladá paní doktorka, která zastupuje mého ošetřujícího lékaře, mi to rozmlouvají. Přijíždí moje mamka a jdeme spolu za primářem.
"Sice už jste plnoletá, ale stále žijete s rodiči, nemáte vlastní bydlení, práci... Nemůžete podepsat revers. A stěžovat si můžete, kde chcete," říká a je nekompromisní. Je to lež, revers podepsat můžu, ale to se dozvídám až o několik měsíců později, když o tom náhodou mluvím se svojí doktorkou. Jenže tehdy jsem mu věřila.
Prosím mamku, aby se mě zastala, ale ona chce, abych to v léčebně ještě vydržela, dokud nebudu opravdu v pořádku. Brečím a brečím, primář se mě snaží uklidnit aspoň tím, že mi dává odpolední vycházku. Tak jedu s mamkou do nákupního centra a snažím se to nějak strávit.

Postupně si zvykám na nové oddělení, na režim, na léky. Je to smíšené oddělení, takže jsou tam i muži. Trochu mi vadí, že máme jen jednu společnou koupelnu. V určitou dobu je přístupná pouze pro ženy a pak zase jen pro muže. A je tam vždycky hrozná zima, protože sestřičky tam nechávají celý den otevřené okno. Ale pořád je to celkově lepší než oddělení, kde jsem byla první týden.

Máme zajímavé terapie. Skupinové terapie, psychodrama, psychogymnastiku... Naše terapeutka je moc fajn a má zajímavé nápady. Občas máme skupiny i s našim doktorem a probíráme třeba léky, varovné příznaky nemoci a podobně.

Doktor mi na vizitě naznačuje, že jelikož je průměrný pobyt na tomto oddělení šest až osm týdnů, budu tady nejspíš i přes Vánoce. Zase brečím, volám mamce a brečím a brečím.

O pár dní později mě začne bolet v krku. V noci mám zimnici, natahuju si na pyžamo další kalhoty, dva svetry a ještě mi sestřička dá druhou peřinu. Posílají mě k doktorovi na ORL. Mám hnisavou angínu a dostanu antibiotika. Doktor mi zakazuje jet o víkendu domů, musím zůstat na oddělení. A tak zase brečím. Ale v neděli přijíždějí babička s dědou, přivezou mi cukroví, sladkosti a ovoce. Pak odjedou a přijíždí ještě rodiče. Tak to aspoň není taková nuda.

"Stihla jsem vyluštit sudoku dřív, než vycucat pastilku proti kašli. Ach jo, středeční odpolední nuda," píšu do deníku.

Pípne mi mobil - smska. Píše kamarádka, se kterou jsem se seznámila před několika měsíci na dětském oddělení, že je akutně přijata na oddělení, kde jsem byla první dny. Občas jdeme spolu na procházku po areálu léčebny nebo na návštěvu sestřiček na dětském oddělení.

Našla jsem si kamarády - skoro každý večer před spaním sedíme na chodbě, povídáme si a smějeme se. Občas spolu jdeme ven, třeba na horkou čokoládu. Soutěžíme ve stavění sněhuláků. Díky nim mi to utíká rychleji.
Líbí se mi jeden kluk. Potěší mě, když na mě občas kamarádsky mrkne. Jednou večer, když jsem zrovna trochu smutná, mě dokonce pohladí po vlasech a já si pomyslím, že hodní kluci ještě existují.

O Vánocích máme všichni na tři dny dovolenku. S rodinou si to užiju, na Štědrý den jsme u babičky a dědy. Silvestra a Nový rok bohužel musím oslavit v léčebně. Celý den chystáme s kamarády chlebíčky a jednohubky, cukroví, kupujeme dětské šampáňo. Já si jdu v devět lehnout, ale nařizuju si budíka, abych si mohla jít o půlnoci s ostatnimi přiťuknout.

Pátého ledna se dočkám propuštění. Když odcházím z oddělení s pořádně těžkou taškou a batohem, chumelí. Potkávám pana doktorka. Naposledy mi podá ruku a popřeje mi, abych se už nikdy nemusela vrátit. Kéž by tak opravdu bylo...



 


Komentáře

1 Melly Melly | Web | 19. listopadu 2015 v 14:36 | Reagovat

Díky za další nahlédnutí do tvého života. Je pro mě těžké si představit, jaké to bylo... celkově to ale působí, že tam byli hodní lidé:)
Jinak stále ti nejde komentovat články na bloggeru? Zkusila jsi dát "Komentovat jako - Název/Adresa URL" a zadat svou přezdívku + www adresu blogu? :)

2 *Shock *Shock | Web | 21. listopadu 2015 v 21:35 | Reagovat

Je strašné tohle zažívat, ale jsi statečná a věřím/e ti všichni/já.

Věřím, že to časem bude lepší a že to zvládneš, přeju ti to a to moc. :)

3 Elis Elis | Web | 22. listopadu 2015 v 1:06 | Reagovat

Vzpomínky zamknout do skříňky a přeji mnoho krásných dnů do budoucnosti :-)

4 Joina Joina | Web | 22. listopadu 2015 v 12:09 | Reagovat

Je pěkné že upozorňuješ lidi ať to nečtou pokud by to mohlo zkazit náladu.  Přečetla jsem si to tak zběžně protože takové věci vážně nemusím. Je hrozné mít takové problémy a  nic nezávidím. Taky doufám, že to brzy bude lepší.  Hlavně myslet kladně a mít kolem sebe lidi co tě mají rádi a pomáhají. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama