Rok staré vzpomínky 1

10. listopadu 2015 v 13:53 | Rezzy





*
Tyto vzpomínky jsou přesně rok staré. Nečtěte to, prosím, pokud si myslíte, že by vám vyprávění o psychiatrii mohlo pokazit náladu.
V poslední době se mi tyto vzpomínky často vybavují a vyplouvají na povrch, tak jsem se chtěla trochu vypsat.
*

Krátce po přijetí sedím ve společenské místnosti. Po chvíli vidím, jak jdou po schodech doktor a sestřičky, vedou a přidržují mezi sebou ženu, která má nepěkně pořezanou ruku. Už ji tady neuvidíme, překládají ji totiž na uzavřené oddělení, kde bude pod větším dozorem.

Je večer.
"Sestřičko, prosím vás, není mi dobře..." říkám tiše.
"Počkejte, za chvíli se budou vydávat léky."
"Dobře," kývu a pomalu se šourám k sobě na pokoj. Do vydávání léků zbývá asi dvacet minut. Sedím chvíli ve tmě na pokoji a brečím. Pak se vydávám zpátky k sesterně.
Vidí mě paní Maruška. "Pojď ke mně, pojď," říká a objímá mě. "To se musí vybrečet. Ty deprese, to jsou svině." Vlastně ani nevím, jestli mám deprese, spíš mě sžírají hrozné úzkosti. Ale nemám sílu jí to vysvětlovat.
"Asi nevydržíte, že?" ptá se mě sestřička, která už je v civilu a na odchodu. Sluší jí to. Blonďaté vlasy má rozpuštěné, kdyby byla v bílém, vypadala by přímo jako anděl. "Řeknu noční směně, aby vám dali léky už teď."
"Tak pojďte," volá na mě druhá sestřička po chvilce. Podívá se do karty a povzdychne si: "Devatenáct let, takové ptáčátko." A podává mi kelímek s vodou.
Polykám antipsychotika a léky na uklidnění a jdu si lehnout. A brečím a brečím, dokud neusnu.

Čistím si zuby, vyplachuji si pusu a odcházím z umývárny. Ve dveřích se potkávám s jednou paní, jejíž jméno si nepamatuju. "Terezičko, princezno moje, usměj se trochu," říká a pohladí mě po tváři.
Druhý den máme skupinovou terapii s psychoterapeutickou sestrou. Ta paní, která ke mně byla tak hodná, má v očích slzy. "Víte, včera jsem se tak koukala do zrcadla a říkala si... Kdo vlastně jsem? Po psychické i fyzické stránce se nenávidím."
Je mi to hrozně líto. Vzlykám do svojí mikiny. Tolik smutku a bolesti v jedné docela obyčejné místnosti. Čeho všeho už byla svědkem? Kdo všechno už seděl před námi na těchto židlích a plakal?

Je mi zase děsně. Nedokážu zůstat v klidu sedět, mám být s ostatními na skupinové terapii, ale já pochoduji po chodbě sem a tam a nemám daleko k pláči. Sestřička mi píchá injekci na uklidnění. Přestože ve společenské místnosti je docela rušno, po obědě ihned usínám v křesle.
Večer se snažím napsat něco do deníku, ale nejde to. Vidím dvojitě.

Brzy ráno mě budí moje spolupacientka, paní Boženka. Je ještě tma. Sedí na posteli a brečí do telefonu.
"Ládíku, mě je tak špatně, co když mi ty léky nepomůžou? Ládíku, já mám asi špatné léky, ony mi vůbec nepomáhají! Ládíku, co mám dělat? Ládíku, co když umřu?"
Pak jí to nějaký Ládík asi položil. Tak Boženka volá Vaškovi a znovu poslouchám ty samé nářky.
U snídaně jí s Kačenkou vysvětlujeme, že léků je spousta a že pan doktor určitě brzy najde ty pravé a že jí bude líp. Paní Boženka si utírá slzy, poslouchá nás, visí nám na rtech. Konečně je trochu klidnější.

V sobotu mám celodenní vycházku.
"To se divím, že vás pan doktor pouští na celodenku, když jste v takovém stavu," říká sestřička, když si jdu ráno pro léky. Prohlíží si můj bledý obličej a nesouhlasně kroutí hlavou.
Ale já se na celodenku hrozně těším a věřím, že mi prospěje. Mamka s bráchou mě vyzvedávají, jdeme do nákupního centra a usazujeme se v kavárně. Je mi s nimi tak dobře! Večer se na oddělení vracím s úsměvem.

Paní doktorka mi říká, že mi domluvila přeložení na jiné oddělení - pro doléčování pacientů s psychózou. "Myslím, že to tam pro vás bude lepší. Přestěhujete se tam ve středu."

A je středa, balím si věci a přemýšlím o novém oddělení, jaké asi bude. Doufám, že to tam bude hezčí. Na této stanici je to dost ponuré. Hážu si batoh na záda a sestřička mi pomáhá s taškou a doprovází mě ke správné budově. Nashledanou! Nebo raději... sbohem!




 


Komentáře

1 Ta "neviditelná" :) Ta "neviditelná" :) | Web | 10. listopadu 2015 v 17:40 | Reagovat

Poslední dobou přemýšlím nad tím co bylo a myslím na takové dost zvláštní věci. Jako jaké by to bylo, kdybych nebyla, nebo jaké by to bylo, kdybych skončila v léčebně. Také se koukám do zrcadla sama na sebe a říkám si, zda má takový život, který žiji vůbec smysl? Někdy je opravdu dobrý si zabrečet do polštáře a proklínat svět. Fakt se mi tím uleví :-)

Neumím si vůbec představit, že bych si něčím takovým měla projít, či procházet. Byla bych na to sama, protože máma by se nedokázala smířit s tím, že jsem v léčebně, že nejsem "normální". Obdivuji tě. Viděla jsem jeden film "Narušeni"..a úplně mě z toho mrzí, že něco takového někdo prožívá..

2 Petra Lichožroutová Petra Lichožroutová | 10. listopadu 2015 v 20:01 | Reagovat

Ahoj Rezzy, co se děje, že se vracíš ve vzpomínkách rok zpět? Hledáš v nich "starou" Rezzy nebo rekapituluješ předešlý rok?

3 Verča Verča | E-mail | 10. listopadu 2015 v 21:01 | Reagovat

Je zajímavé nahlédnout do tvých vzpomínek z pobytu v psychiatrické nemocnici. Snad ti vypsání se z nich pomohlo.

Hodně štěstí, rezzi.:-)

4 Melly Melly | Web | 10. listopadu 2015 v 21:08 | Reagovat

Děkuji za další exkurz. Obdivuju tě za to, čím sis prošla a jak silná jsi! Snad to bylo skutečně sbohem..:)

5 Alice M. Alice M. | Web | 11. listopadu 2015 v 10:24 | Reagovat

Wow, jsi neskutečně silná. Máš můj velký obdiv. Taky se poslední dobou pohybuju v prostředí psychologů, ale není to nic oproti tomu, co jsi prožila ty. Drž se, zůstaň silná, fandím ti!

http://aliceontheblog.blog.cz/

6 Anežka Anežka | 12. listopadu 2015 v 11:46 | Reagovat

Čtení o psychiatrii mi určitě nepokazilo náladu, jen mě donutilo popřemýšlet nad tím, jestli to z tvé strany není sebemrskačství :(. Přemýšlela jsi někdy nad tím, proč se ti tyhle vzpomínky vrací?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama