TT: Vnitřní démon

16. srpna 2015 v 21:17 | Rezzy




Mým vnitřním démonem je ona. Přišla zničehonic. Bez důvodu, bez dovolení, bez zeptání, bez omluvy... Jen tak. Dostala se do mojí hlavy a úplně mě rozhodila. Můj život už nikdy neměl být takový, jako dřív.

To kvůli ní jsem jednoho dne přišla do školy a nevěděla, kde jsem, kolik je hodin, co máme za hodinu, co mám dělat. To kvůli ní jsem na obloze pozorovala bílý tank vystřelující kříže a v noci jsem stála na louce a pozorovala plazmatickou duhu, co vypadala jako polární záře. To ona ke mně poslala stín muže, který večer seděl na kraji mé postele a strašil mě a mého psa. Vlastně se mi dělo spoustu divných věcí. Namluvila mi, že přijde něco jako konec světa. Bála jsem se jako ještě nikdy.

Ze školy jednou zavolali mamce, ať si pro mě přijde. Protože jsem šílela. Vytratila jsem se ze třídy a schovala na toaletách. Strach, neskutečný strach, v hlavě hlasy, šepot, křik, všechno a nic... Když mamka přišla, vrhla jsem se jí kolem krku a plakala jako malé dítě. Potom jsem seděla v křesle psycholožky a plakala znovu. A doma ještě jednou.

Psychiatrička nakázala domácí klidový režim. Po třech týdnech jsem si vydupala, že se chci vrátit do školy. Maturita se blížila, chtěla jsem se připravovat a učit s ostatními. Ona mě však neopustila, stále byla v mojí hlavě. Donutila mě schovat se zase na toaletách, vymačkat si do dlaně třesoucíma se rukama jedno plato prášků na uklidnění a spolykat je. Pak jsem se probudila v nemocnici na JIPce a v duchu ji za to proklínala. Odjela se mnou do psychiatrické nemocnice, kde se mi ji snažili vyhnat z hlavy ven. Povedlo se.

Čas plynul, já začala studovat na vysoké škole. Bydlela jsem na kolejích. První měsíc byl fajn. Druhý katastrofa. Našla mě a bylo po všem. Seděla jsem na schodech před krizovým centrem a opět jsem plakala. Uprostřed týdne jsem odjela domů a spěchala za svou doktorkou. Ochromovala mě úzkost a myšlenkami jsem byla úplně mimo. Odjezd zpátky do psychiatrické nemocnice. Plakala jsem tak, že mi museli píchnout injekci na uklidnění. Tehdy si ona spokojeně mnula ruce. Mrcha.

Po dvou měsících na psychiatrii zase zmizela. Ale zanechala po sobě pěknou spoušť. Polykám prášky a snažím se dát dohromady. Žiju, dýchám, je mi lépe, směju se a užívám si života. Ona však nikdy nespí. Sedí v koutě, vystrkuje drápky a kdoví, kdy po mě zase skočí...

Tak to je ona. Schizofrenie.

...

Kdo chodil na můj blog už předtím, asi tušil, o čem budu psát. Jo, myslím, že schizofrenie je mým démonem.



 


Komentáře

1 Nikdo Nikdo | Web | 16. srpna 2015 v 21:28 | Reagovat

supr článek :) a supr obrázky :)

2 Anežka Anežka | 17. srpna 2015 v 13:48 | Reagovat

Neber jí jako nepřítele, neříkej jí mrcha, zkus se s ní usmířit a brát ji jako otravnou sousedku, vedle které musíš žít. Spousta lidí má takové sousedy a jejich život i tak stojí za to, protože nemusí sedět pořád doma, ale můžou vyrážet ven, daleko od otravných sousedů. Zkus si ty výlety co nejvíc užít. Držím palce.

3 KyTicka KyTicka | Web | 17. srpna 2015 v 13:59 | Reagovat

To je tak úžasně napsaný. Vím, že tohle nikdy nepochopim, ale teď jsem se k tomu trochu přiblížila. Dojmnej příběh.

4 Kelíns Kelíns | Web | 17. srpna 2015 v 14:06 | Reagovat

Z tohohle mi naskákala husí kůže, páni.

5 Lenuš Lenuš | Web | 17. srpna 2015 v 16:36 | Reagovat

Fuuu.. je to s tím asi hodně těžký, ale obdivuju tě, jak o tom píšeš... doufám, že se zase pěkně dlouho neukáže :)

6 Luci Luci | Web | 17. srpna 2015 v 18:03 | Reagovat

pamatuji si na články z doby, kdy "byla v ráži"... :( je mi moc líto, že sis tím vším prošla a vážně doufám, že zůstane v koutě a už se neobjeví :( protože si zasloužíš šťastný život! :))

7 Amelie Amelie | Web | 17. srpna 2015 v 19:22 | Reagovat

Děkuji, že píšeš a že se nám svěříš. I my, maminky podobných dětí, se rády dozvíme, co naše dítě prožívá a můžeme mu tak lépe pomoci. Obohacuješ nás. Děkuju.

8 bells bells | Web | 17. srpna 2015 v 21:54 | Reagovat

Jéééé ahojky Rezzy:-)....ani nevíš jak ráda vidím, že jsi zase něco napsala!!!!:-)..pravidelně jsem navštěvovala tvůj blog a doufala jsem, že se zase ozveš!...

no to víš, čas letí jako voda a ta moje malá princezna roste jako z vody!:-D....však už se mi to pěkně zkrátilo..pomalinku můžu začít hysterčit z vidiny porodu!:-D._D._D:

fotečky z minulého článku jsou úžasnééé!:-)...neskutečně moc ti to sluší a o Tristanovi ani nemluvě, to je prostě pan fešák§:-D...

9 Kitty Kitty | E-mail | Web | 18. srpna 2015 v 17:37 | Reagovat

Našla jsem úžasný blog. Jsem ráda, že píšeš o své potíži a máš to pod kontrolou. Naučíš se s ní žít jako s tou otravnou sousedkou, neboj. Budu asi chvilku kutat na tomto blogu, abych ti porozuměla. Měj se fajn a nic nevzdávej. Prášky užívej kontrolovaně - nějaké sycení se jimi v afektu už nezkoušej. Ten jeden pokus beru jako volání o pomoc. Držím palce a PIŠ :-)

10 matka matka | 18. srpna 2015 v 21:45 | Reagovat

Dcerka také studovala, když to nešlo, přešla na jinou školu a nedávno promovala.
Ale není to to nejdůležitější pro život. Důležité je, aby byl člověk šťastný, chodil ven třeba s bratry, rodiči, pejskem, fotil,.... aby jeho osobnost zářila a nenechala se utlačit neoprávněným a nežádoucím vstupem cizorodého, třeba nešťastného a proto zlého démona, myšlení,...
Ale nebojím se - z fotek, stylu psaní je jasné, která osobnost naplno září a všechny těžkosti zvládá.  Hodně štěstí přeji.

11 Kosma Kosma | Web | 18. srpna 2015 v 22:00 | Reagovat

Bylo mi to trochu povědomé, protože mě ve stejném věku a situaci (maturita, začátek VŠ) navštěvovala taky jedna otravná sousedka - deprese. Přínosný článek, četla jsem jedním dechem - přibližovat tu nemoc ostatním je potřeba. Hodně štěstí!:-)

12 Melly Melly | Web | 18. srpna 2015 v 23:30 | Reagovat

Úžasně napsaný článek o tomto problému. Díky!

13 Aurora Aurora | Web | 19. srpna 2015 v 19:19 | Reagovat

Ahoj Rezzy, děkuju za komentář, ano mám práci v oboru, sice teprve čtvrtým týdnem, ale mám :-) pracuju na gynekologii, což je kromě porodnictví taky můj obor, zatím se rozkoukávám a docela mě to zmáhá... pokud jsem nucena pracovat moc rychle, tak dělám chyby víš. mrzí mě, že se musíš potýkat zrovna se schizofrenií :-/ je mi to líto. asi mám neskutečné štěstí, že momentálně nemám ataky panické poruchy, ale přesně jako ty vím, že ta mrcha někde číhá a vyleze, až mi bude fakt bídně. snažím se hodně soustředit na to pěkné v životě a to nepříjemné odsouvat do pozadí, ale ne vždy se to daří. třeba dneska jsem přišla z práce a rozbrečela jsem se, protože dnes byl obzvlášť hektický den a musela jsem spoustu věcí zvládnout sama, bála jsem se, abych vše udělala správně... no a jak jsem se uklidnila, pustila jsem si nějaké vtipné videa na youtube a konečně jsem byla schopná dělat něco dalšího... najdi si něco, co tě uklidní, ať už to bude cokoli, já pořád docela marně pátrám... pěkný večer. A.

14 Van Vendy Van Vendy | Web | 19. srpna 2015 v 21:22 | Reagovat

Je to skutečně mrcha a je zákeřná a agresivní. Ale ty máš už jednu výhodu, Rezzy, a sice, že o ní víš, můžeš s ní bojovat a bojuješ s ní. Nevím, jestli se s ní dá žít jako s otravnou sousedkou, možná jo, ale rozhodně si ji nepřipouštěj k tělu. Je to totiž bestie bestiální a zlomyslná a co může, to pokazí. Takže, nenech si to pokazit. Máš velkou podporu rodiny a podle všeho i dobrou doktorku. Ona vlastně nemá nic. Nenech ji zvítězit! Souhlasím s ostatními, že je dobře, že píšeš. A víš, pro mnohé můžeš tímhle předat zkušenost, myslím nejen pro lidi, kteří mají podobný problém, ale i pro jejich rodiče, kteří možná lépe porozumí a budou víc vědět, co dělat a co třeba ne.

15 Ellaria Ellaria | Web | 25. srpna 2015 v 0:58 | Reagovat

...Démon.
Jsi úžasná Rezzy, pereš se s tím skvěle! Ona tě neporazí!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama